Proč nemohou, divoká zvířata, žít ve městech?

V posledních dnech, jsem byl dvakrát svědek situace, kdy pes bez vodítka, honil uprostřed sídliště divokého zajíce. Jednou to bylo brzo ráno, kdy to v první chvíli, že se honí dva lidi. Dusot tlapek, který se kolem mne přehnal, vyvolal ve mně doslova úlek. Teprve, když jsem zjistil, že je to pes a zajíc, oddychl jsem si. Upřímně se přiznám, nebylo to vůbec příjemné.

Podruhé jsme to zažili společně s #mojezlato, včera večer. Nejprve jsme slyšeli psí štěkot. I psi zbystřili! Za chvíli kolem nás proběhl zajíc a za ním pes. Opět bez vodítka! V prvním případě to byl kříženec, druhý, jakési malé plemeno. Nemám rád psy, kteří nejsou na vodítku. A je jedno, jestli je to pes malý, střední, nebo velké plemeno. Pes zakouslý v ruce, bolí každý stejně.

Psi, žijící v bytech, neustálým šlechtěním, dávno ztratili svoje lovecké pudy. Když není pes trénován pro lov, ani neví, jak se má ke kořisti chovat. Moje sestra měla fenu NO. Byla trénovaná na obranu. Miloval jsem ji a ona mě. Vím, že by mi nikdy neublížila. Jednou jsem s ní byl #navsi na poli. Marné byly domluvy, abych ji nepouštěl z vodítka. Závětřila zajíce a byla pryč. Volal jsem, křičel jsem, pískal jsem, prosil jsem, plakal jsem. Pohyb psa jsem sledoval jen podle vlnících se klasů. Najednou pohyb ustal. Šel jsem směrem, kde jsem ji viděl naposledy. Našel jsem ji sedět nad zajícem. Když jsem ji odepínal z vodítka, nesundal jsem ji košík. Projistotu. Tím košíkem toho zajíce utloukla. 😦

I když byla, sestry, fena cvičena pro služební účely a strhnout na zem stokilového člověka, pro ni nebyl problém, bez možnosti zakousnutí do kořisti, byla její práce poloviční. Pohled na zajíce, usmrceného ocelovým košíkem, zůstane před mýma očima, do konce života.

Pes, který není na takový způsob práce cvičen, si s kořistí jen hraje. Není to sport, není to zábava, je to trápení zveře. O to víc mi vadí, že jsou majitelé, kteří z toho mají legraci. Svým způsobem, to jsou viníci týrání zvířat.

Ve městech, v parcích a mezi bytovými domy, žije mnoho divoké zveře, která tam ještě nedávno měla svoje útočiště, nory a domovy. To již neplatí a tak se musí volně toulat mezi lidmi a je vystavena na pospas jiným zvířatům, která si po vzoru svých majitelů myslí, že území je jejich. A nejsou to jen zajíci! Ale i koroptve, bažanti, někdy i srnky a divoká prasata.

Všechna zvířata nelze zavřít do ohrad, kde by byla v relativním bezpečí, ale proč se k nim hned chovat jako ke kořisti? Kdysi jsem jezdil do Thomayerovy nemocnice, kde se v tamním lesoparku volně pohybovali mufloni. Pokud vím, jsou tam pořád. A pořádá tam snad na ně někdo hon? Tak proč by měli gaučáci mít možnost honit zajíce mezi paneláky?

Páníčkové, majitelé, chovatelé, zamyslete se nad tím, až budete svého mazlíka odepínat z vodítka, abyste za ním nemuseli pořad běhat, jestli se vám vyplatí honit psa po sídlišti, až zdrhne za zajícem. Nebo jestli oko a duši nepohladí víc pohled na zajíce, jak spásají trávu, nebo na srnky, ladně se pohybující v okrajových částech lesoparků, nebo na bažanta, který s křikem letí přes silnici. Kolik přírody nám ještě ve městech zbývá?

Ale my, my lidi, jsme přeci také součástí přírody!

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem, zamyšlení se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s