Kdo není sobec, je debil?

Čas od času s #mojezlato hodnotíme uplynulé období. Stále se shodujeme, že je to pořád stejné. Držíme se zuby, nehty a když to vypadá, že by to mohlo být líp, bum a je to zase v řitce.

Říkáme si: „Co jsme komu udělali, že to nemůže být aspoň o malinký kousek lepší?“ Nechceme toho zas tak hodně, vystačíme si s malém. Jen bychom potřebovali dostat znamení, že už se to blíží!

Minulý týden říkám #mojezlato: „Mně je to jasný! To jsou ty moje prohřešky. Asi ještě nenastala chvíle, kdy jsem je odčinil! Proto!“ Podívala se na mě, usmála se a řekla: „Už jsi je dávno splatil!“ Kdybych v tu chvíli neřídil, tak bych ji obejmul a přitiskl k sobě!

Více, méně, jsme se ze všeho vyhrabali vlastním přičiněním. Oba pracujeme, co nám síly stačí, abychom dokázali tu kouli, která nám ještě zbývá, tlačit před sebou. Když to nejde, zkoušíme ji aspoň táhnout, než se znovu nadechneme. Každý měsíc se zmenšuje, ale nemůžeme si dovolit žádném škobrtnutí. Nemůžeme si dovolit, aby nás převálcovala. Opíráme se jeden o druhého, vzájemně se podpírám.

Jsou dny, kdy toho máme plné zuby. Potřebovali bychom zastavit a odpočinout si. Takový luxus si můžeme dovolit jen dva týdny v roce. Během roku si vybíráme dovolenou po jednom dni a to ještě z důvodu, abychom vyřídili věci, které jinak nemáme šanci v týdnu zvládnout. Konec dovolené tak přichází ve chvíli, kdy bychom si mohli konečně začít užívat. Co je to vyležet chřipku, o tom si necháváme pouze vyprávět.

Shodli jsme se, že naším největším problémem je, že nejsme sobci. Když se na nás někdo obrátí s žádostí o pomoc, pomůžeme. Víme, že i my se můžeme obrátit na své rodiče, s žádostí o pomoc a nebudeme odmítnuti. Jenže jejich možnosti s pomocí, se postupem času zmenšují. Nevyčítáme jim to. Nemohou za to. Jsme přeci dospělí, soběstační, tak si musíme umět pomoci sami. Snažíme se, ale ne vždy to jde.

S #mojezlato neumíme být sobci. Rodina je pro nás všechno. Víme, že dokud bude celá rodina šťastná, budeme šťastní i my. Každá rodinná událost, se bezprostředně dotkne i nás. Ať menším, nebo větším, zásahem. A právě s ohledem na členy rodiny, si nemůžeme dovolit být sobci. Rodina je velmi křehká struktura, nejen ta naše, každá. Stačí málo a dokáže se rozpadnout na malé střípky. Dlouho potom trvá, dát všechny kousky zpět dohromady. Někdy se to třeba ani nepovede. Takových rodin je mi nejvíc líto.

Takže bez ohledu na to, že pořád existují lidi, kteří dokáží svoje zájmy upřednostnit, před zájmy vlastní rodiny, tlačíme dál před sebou tu naší kouli a čekáme, kdy se dostaneme na maličký kopeček a ona začne před námi utíkat. 🙂

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s