Začíná zima, na dálnici sníh a posypové vozy, které opravdu solí, nefunkční mýtný systém a popadané stromy na Slovensku

Včera a v noci na dnešek začala ve vyšších polohách České republiky regulérní zima. Od minulého týdne meteorologové předpovídali silný vítr, který může místy dosahovat síly orkánu, ve vyšších polohách sněžení. Vše se do puntíku splnilo.

Z neděle na pondělí jsem vyjížděl na svoji linku Modletice – Senec(SK) – Modletice. Odpoledne a k večeru jsem začal pozorně sledovat informace z dálnice D1 a D2 a zároveň předpověď počasí na Windy. Na dálnicích stále probíhají stavební práce na její modernizaci, tak je lepší být připraven. Nic nenasvědčovalo, že by jízda měl být s problémy. Počasí v pohodě, mimo nárazového větru, provoz plynulý.

Již cestou do práce se počasí začalo měnit, od zastávky busu k další zastávce. V předpředposlední bylo sucho, v předposlední začalo pršet a na konečné začalo sněžit. Super, jídlo na cestu jsem měl v papírové, ekologické, tašce z Lidlu. Prvních pět minut jsem přečkal schovaný v autobusové zastávce. Vítr polevil, tak jsem vyrazil na cestu k firmě. Těšil jsem se do vyhřátého kamionu, když jsem si v sobotu ráno naprogramoval vytápění.

Omyl. Nezávislé topení nevytápělo. „Takže jsem to opět programoval na jiný den.„, pomyslel jsem si. Zase chyba. Počítač hlásil nízký stav nabití akumulátorů! U rok starých baterií docela problém. Nastartoval jsem a nechal auto klapat, aspoň se tam udělá trochu tepla. Ze sobotního rána jsem měl „na place“ neuklizené návěsy, tak jsem se šel zahřát prací. Po hodině přestalo sněžit, pršet i vítr se sklidnil.

Po půlnoci jsem vyjel, abych měl časovou rezervu, pro případ, že bych musel cestou dělat pauzu. Za normálních okolnosti mi trvá cesta z Modletic do Sence, lehce přes čtyři hodiny. Waze ukazoval několik kolon, náledí na silnici a Zelená vlna informovala o hustém sněžení v okolí Humpolce. Jistota je jistota.

První komplikace hned po nájezdu na dálnici. Rozbředlý sníh vytvářel mezi jízdními pruhy ostrůvky, takže nikdo přeci nebude předjíždět. A protože první v koloně jede padesát, pojedeme všichni padesát. Nene, cesta je daleká a kdo se bojí, má zůstat stát. Hupky pěkně do levého a tradá, jedem! Naši skladníci umí nakládat, není potřeba se bát trochy sněhu. Rozbředlého. Vždyť ani nemrzlo! Za odbočkou na Popovice jsem je měl už všechny za sebou. To samé se opakovalo mezi 80-100km. Kupodivu a za to musím ŘSD pochválit, jsem mezi 56-94km viděl 6 (slovy šest) posypových vozů, které opravdu solily. Letos budou silničáři opravdu na zimu připravení!!!

U Jihlavy po sněhu ani památky. Sem tam vyvrácený BigBoard, i s českou vlajkou. Aspoň bude jejich odstranění rychlejší. U Měřína suchá dálnice. „Krásná práce„, říkám si a pozoruji hvězdy, které jsou najednou vidět mraky. Mé nadšení nemělo mít dlouhé trvání. U Velkého Meziříčí si začínám uvědomovat, že občas neslyším pípnutí mýtné jednotky! Vypnu rádio a zaposlouchám se do zvukových signálů. Nemít zaplacené mýto, to je problém! Už s tím jednu zkušenost mám. Mýtná brána – píp. Další – ticho. Další – píp. Další – ticho. Další – ticho. To není samo sebou. Zastavuji na Devíti křížích, jdu doplatit mýto a vyměnit jednotku. Už od dveří na mne rozesmátý personál volá, že mýto nefunguje, že jsem už asi třicátý a že ho musím doplatit před hranicí na Slovensko. Jak vědí kam jedu? Lepím jednotku zpět na sklo a jedu dál. Mýtná brána – píp! Další – píp! To jsem blázen. Další pumpa je až MOL v Brně. Zastavuji, sundavám jednotku z okna, beru platební kartu a jdu. Usměvavý personá hned ví o co jde. „Na Devíti křížích mi řekli, že systém nejde.„, hned hlásím, abych kdyžtak nemusel přes celou pumpu. Systém v Brně asi jde, protože bez problému mi vyjedou celou trasu a zakroužkují brány, kde mi mýto nebylo odečteno. Mimochodem, těch bran bylo celkem osm, první již na 41km!!!! Naprosto skvělý a ochotný personál. Doplácím mýto a odjíždím. Celní správa o výpadku vím a údajně by za to neměla řidiče trestat když se opozdí s doplacením. Jistota je jistota a mám klid, že už na to nemusím myslet.

Na hranice se Slovenskem klid a pohoda. Vítr fouká do zad, průměrná spotřeba se pomalu snižuje, taková cesta je naprosto super. Přejíždím hranice a …. Déšť, sníh! Nic z toho. Je krásně jasno, dokonce je tu i 6°C. Vítr se tu prohnal určitě taky. Kolem dálnice je spousta popadaných stromů. Některé jsou padnuté až do odstavného pruhu, na některých je vidět zásah hasičů. Většinou však padly přes ochranné pletivo, které brání zvěři ve vniknutí na dálnici. Od hranic do Bratislavy je víc padlých stromů, než na celé dálnici D1 a D2 v České republice.

No, zima je tady, buďte opatrní, ať se vždy bezpečně dostanete do cíle. 😀

Reklamy
Rubriky: takhle mi tu žijem | Napsat komentář

Není bažant jako bažant

Vlezu do prodejny zdravotnických potřeb a ptám se prodavače
Máte bažanta?“
Co?„, ptá se mladíček za pultem.
Ba-žan-ta„, hláskuji.
Co-to?“, hláskuje zase on.
Kurva, Mísa je pro holky a Bažant je pro kluky, na čůrání!„, povídám mu.
Aha, tohohle bažanta.„, odpoví prodavač a vyloví z pod pultu plastikovou nádobu.
Jo, přesně tohodle bažanta jsem měl na mysli.„, odpovím. „Nebo jsi snad měl pocit, že prodáváš v Lověně a já jsem myslivec, co jde z honu a nic netrefil?„, pobaveně jsem dodal.

Jo, není bažant, jako bažant.

Rubriky: takhle mi tu žijem | Napsat komentář

Jak se z tříminutového přestupu, stane dvouhodinové čekání, aneb, konečná stanice je důležitá!

V poslední době jsem zjistil, že cestování vlakem, se mi líbí, čím dál víc. Pro někoho, kdo tráví většinu dne za volantem, jako já, je cestování vlakem, příjemná změna. Pro někoho, s podobným orientačním smyslem, jako mám já, se cestování vlakem, stává malým dobrodružstvím. A když cestujete, do co nejmenší cílové stanice, s několika přestupy, očekávejte zážitek, víc než stoprocentně. 

I rozhodl jsem se jednoho dne, že rok je dlouhá doba a mohl bych konečně splnit slib. Před více než rokem, jsme se s kamarádem shodli, že se musíme jednoho dne sejít a u dobrého jídla a pití a probrat radosti a starosti života. Zní to divně, při skutečnosti, že se vidíme poměrně často. Ale, …. Vždyť to znáte, je sejít se a sejít se. Slovo, dalo slovo a přostřednictvím telefonní linky byl stanoven datum. 

Jak už jsem napsal, jezdím k němu často, autem. Tentokrát jsem se rozhodl využít služeb Českých drah. Místem, kde bydlí, procházejí koleje a jak jsem zjistil, občas tudy projede i vlak. A zastavuje! 😀 Vyhledat správné spojení a nákup jízdenky, nebylo nic složitého. Natrénováno už mám. 

Nastal den D, hodina H a já se ocitl na Masarykově nádraží, odkud odjížděl rychlík, do první přestupní stanice. Při označení vlaku R, jako rychlík, jsem si představil tažnou lokomotivu, s řadou vagónu. Lákalo mě, koupit si místenku, i když byla zadarmo. 😉 Na nádraží jsem si na info tabuli vyhladal příslušný spoj a vyrazil na nástupiště. První, co mě mělo již na Masaryčce varovat, byla absence lokomotivy s vagóny. Na všech nástupištích stály soupravy City Elefant. Naprosto zmateně jsem stál na nástupišti a díval se střídavě na displej vlaku, mobilu a kontroloval průjezdní stanice. Marně jsem hledal průvodčího, abych se informoval. Cílová stanice i čas odjezdu na info tabuli, na nástupišti, odpovídala informaci v mobilní aplikaci. Po chvilce váhání jsem nastoupil. Marně jsem přemýšlel, jak bych asi hledal rezervovanou sedačku. Vlak se rozjel a já si pomyslel: „Děj se vůle boží, hlavně ať stihnu přestup na další spoj.“ a kochal se cestou po levém břehu Vltavy. 

Po půl hodině jsem z vlaku vystoupil na první a v té chvíli, jsem doufal, i poslední přestupní stanici. Bez větších problémů jsem našel nástupiště, odkud měl odjíždět následný spoj. Na přestup jsem měl tři minuty! Jenže! A tady to všechno začalo. Po obou stranách nástupiště stály čtyři vagóny a na každém z nich cedule s jinou cílovou stanicí. Než jsem se zorientoval, první z nich odjížděl. Opět nikde žádný průvodčí! 😮 Podle info tabule nad nástupištěm jsem nastoupil do vagónu, o kterém jsem si myslel, že mě doveze do cíle mé cesty. Ve chvíli, kdy jsem se pohodlně usadil, všiml jsem si, že čas odjezdu mého spoje je dávno pryč a vlak stále stojí u nástupiště. Nikde žádné info, že by měl mít vlak zpoždění. A v tom mi to došlo! Jsem ve špatném vlaku! Ve chvíli, kdy jsem vystoupil, se vlak rozjel a zmizel za zatáčkou. Po něm i zbylé vlaky a já zůstal osamocen na nástupišti, s bundou v jedné a batohem v druhé ruce. Ano, ten první, byl ten můj!

Ještě chvíli jsem postával na nástupišti, měl strašnou chuť na cigáro a byl ještě víc nasraný. První jsem odeslal kamarádovi SMSku, že vlak mi ujel, našel cestu z nádraží a zapálil si. Vyfukoval jsem kouř do deště, který se na mne snášel a přemýšlel, jak se dostat do cíle. Posadil jsem se na lavičku v čekárně a jal se v mobilní aplikaci hledat další spoj. První další možný odjížděl za 1:50hod.! Co budu dělat v cizím městě, v mizerném počasí a bez nálady? Vyndal jsem z batohu sluchátka a zaposlouchal se do audioknihy, kterou jsem před odjezdem nahrál do mobilu. Jak prozíravé!

Proseděl jsem v čekárně 1,5hod., vykouřil tři cigarety, vypil dvě kafe, pozoroval procházející cestující a poslouchal skvělou knihu. Ta jediná mi vrátila náladu a chuť na další cestování. Dvacet minut před odjezdem, jsem se u pokladny informoval, jestli mohu pokračovat na již zakoupenou jízdenku, protože jsem nyní musel ještě jednou přestupovat a měl jsem pocit, že vlak jede jinudy. S potutelným výrazem v obličeji, mi pokladník sdělil, že si musím koupit jízdenku novou. Teď už vím, že kecal a já si cestu prodražil o 68Kč. Hajzl!

S dostatečným předstihem jsem došel na nástupiště, kde už jsem stál před dvěma hodinama. A opět na nástupišti čtyři vagóny, každý do jiné cílové stanice. Našel jsem ten s cílovou stanicí, kde jsem měl opět přestupovat. Stejně jsem se zeptal již usazených cestujících, jestli tam ten vlak opravdu jede. Prý jo, ale přes Pardubice! 😮 Nenechal jsem se zaskočit a poděkoval jsem jim s dovětkem, hlavně abych stihl přestup. Divně se culili, přesto jsem se pohodlně usadil. Jak jsem posléze zjistil, vlaky na těchto linkách nemají průvodčí, tak bych se stejně neměl koho zeptat. A hlavně, většinu cesty jsem byl ve vlaku sám. Vtipálci vystoupili na druhé zastávce. 

  

Po další půlhodině jsem vystoupil z vlaku na dalším přestupním bodu. Byla už tma, chtělo se mi strašně čůrat, měl jsem chuť na další kafe a cigáro. Následující spoj odjížděl za 30 minut. Divné, na této trati všechno trvá kolem půl hodiny. 😀 V čekárně jsem našel automat na kafe a zavřené záchody. Nejprve jsem za nádražní budovou našel potěmnělý kout, kde jsem vykonal potřebu a u toho si s chutí zakouřil. V tu chvíli odjížděl vlak směrem, odkud jsem přijel, výpravčí zamkl čekárnu a já zůstal bez kávy. „Doprdele!„, kolikrát jsem toto slovo za ten den už řekl? Co se ještě stane?

Po celou dobu, co jsem čekal na poslední spoj, jsem se díval na vlak, kterým jsem přijel, stojícím stále na stejném místě. Čekal jsem a říkal si, že ještě jednou špatně přestoupím a vracím se domu. Deset minut před odjezdem, začali do vlaku nastupovat cestující. Jen ze zvědavosti jsem se šel podívat, kam že to jede. K mému úžasu tam, kam potřebuju! Ty vole a já skoro půl hodiny mrznul venku! 😮 Ve vlaku bylo příjemné teplo a já uvěřil, že do cíle dorazím!

Možná vás to překvapí, ale po další půlhodině jsem opravdu vystoupil v cíli cesty. S dvou hodinovým zpožděním, za tmy, v dešti a  vůbec jsem netušil, kterým směrem se vydat. Znám to místo za světla a z úplně jiné strany. 😮 Jen jsem si zapálil, v dálce se objevila světla auta a moje záchrana dorazila! 🙂

Co vám budu povídat, večer se náramně povedl. Viděl jsem (za tmy) zajímavá místa, ochutnal dobré pivo (ne jedno), jedl skvělé jídlo a poznal úžasné lidi. Za tu cestu to stálo!

A malé doporučení na závěr. Vždy si před cestou zjistěte, jaká je cílová stanice dopravního prostředku, kterým se rozhodnete cestovat! Ta je na autobusu i vlaku vždy. 😉

Rubriky: takhle mi tu žijem | Štítky: , , , | Komentáře: 1

Dlouhá cesta, je stejná, jako dlouhý běh!

Zná to každý, kdo jezdí dlouhé trasy. A nejlépe každodenně, nebo aspoň často. Vůbec to neutíká. Hned jak vyjede, víte, za jak dlouho kde budete, za jak dlouho co uvidíte, ale také, že to bude strašně dlouho trvat. A v tu chvíli, vás radost z cestování přejde. Což o to, v noci to ještě trochu utíká, protože za tmy to vypadá, že jedete poměrně rychle. Ale za světla, se to strašně vleče. Obzvlášť, když cestujete něčím, co má omezenou rychlost. 

A stejné je to s během. Ti, kteří běhají deset a více kilometrů, to jistě potvrdí. Naplánujete si trasu a radostně vyběhnete. Víte, že při správném tempu bude v určitou chvíli, na určitém místě. Když běžíte stejnou trasu často, stejně vám za chvíli připadá, že se to strašně vleče. Stane se, že se z běhu vytratí to správné kouzlo, vy trpíte a říkáte si proč?

Kdysi mi jeden člověk řekl, že nejlepší je běžeckou trasu neplánovat. Vyběhnout podle  momentální nálady a jen běžet. Nejlepší na tom je, že se musíte ještě vrátit. A v tom je to kouzlo. Kolikrát jsem takto běžel, podle aktuálního počasí, nálady a pocitu, že mi to běží. Po návratu jsem nevěřil, kolik jsem toho uběhl. A leckdy jsem viděl místa, o kterých jsem ani netušil. 

S cestováním na velké vzdálenosti je to trochu jiné. Nelze si vybrat, kudy vaše cesta povede, když nepočítám individuální cestování. Jste odkázání na trasu dopravního prostředku, nebo trasu, která je vám pevně nastavena. Ale i na takových trasách, lze vidět zajímavé věci. A kolikrát, při stejné trase, registrujete odlišnosti, od předchozí cesty. Stačí se jen rozhlížet a pozorně dívat. 

Zkrátka a dobře, na všem je potřeba vždy hledat něco pozitivního. A na dlouhé cesty (i trasy), je příjemná hudba a dobrá audiokniha, výborný společník. 

Rubriky: takhle mi tu žijem, zápisky truckera | Štítky: , | Napsat komentář

Sníh v únoru? Není to provokace?

Nemálo řidičů, bylo dnešního rána, potěšeno nenadálou sněhovou nadílkou. Zejména ve Středočeském kraji. Tu jim nezkazil ani okamžik, kdy sněhu začalo přibývat a všechno ošklivé, se pod ním začalo skrývat. Padající sníh, nezkazil optimismus do nového dne, ani silničářům, protože ti jsou přeci od podzimu připraveni, v případě nenadálé sněhové nadílky zakročit!

IMG_2814foto z Kostelce nad Černými Lesy

Tedy vyjet s veškerou technikou do ulic, aby se té bílé bestii, hrdinně postavili! Proto s přicházející oblevou, pokazili všem účastníkům silničního provozu radost a zahájili úklid silnic. Ptáte se, proč by jim měli kazit radost? Ale to je přeci jednoduché! Řidiči se museli přestat nekontrolovatelně klouzat, ťukat do sebe, jak koule v biliáru a svalovat vinu za rozbitá světla a opláštění, svých motorových miláčku, na nesjízdné silnice. Vždyť oni mají přece zimní pneumatiky, ty na sněhu nekloužou! Tak jak se to tedy mohlo stát? Byla to snad nějaká provokace? Sníh v únoru!

Jediný, kdo nám, řidičům, radost z čerstvého sněhu, nezkazil, byli provozovatelé průmyslových parků a center, kde vozovky a silnice zůstaly pod sněhem a následnou břečkou, po celý den. Je málo průmyslových center a logistických parků, kde úklid sněhového nadělení funguje v míře, alespoň trochu uspokojivé. To nemluvím o oblíbené zámkové dlažbě, nebo hladkém povrchu z průmyslového betonu, který už jen při dešti, připomíná spíš kluziště, než vozovku.

IMG_2812

Další oblíbenou vychytávkou architektů a projektantů, průmyslových budov, zejména skladů a velkoskladů, je budování vykládacích ramp, pod určitým úhlem. Ať už k objektu couváte do kopce, nebo z kopce, na uježděném, nebo rozbředlém sněhu, je to opravdu veselé. Kolikrát jsem viděl zaměstnance skladu stát u okna gatu a pozorovat snahu řidiče o nacouvání k vykládce. Budiž jim odpuštěno, že snahu dokáží ocenit. 😮

V rozhlasovém dopravním zpravodajství, se dnes stále dokola opakovalo: „Nehoda, kolize, vozidlo mimo komunikaci, kluzký povrch, neprůjezdné, zablokované a sníh, sníh, sníh, …..“ Nevím, asi jsem jel někudy jinudy, po dálnici na Prahu, na Jižní spojce ráno a přes den v okolí Prahy, jsem žádnou nehodu, auto v příkopě, zablokovanou silnici, neviděl. Viděl jsem několik adeptů na nějakou nepříjemnost, ale naštěstí z toho nic nebylo. Chová-li se řidič za nepříznivého počasí rozumně, ohleduplně a ovládá své vozidlo s chladnou hlavou, eliminuje nebezpečí v dostatečné míře. Je třeba ovšem přiznat, že je potřeba i kousek štěstí. 🙂

Rubriky: zápisky truckera | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

Já si snad ty umělce v metru vylosoval!

Minulý týden jsem psal o malíři, který místo umění, tvořil ve vagónu metra nepořádek. A dnes další „umělec„! Fotograf! Asi si říkáte, čím by fotograf mohl pohoršovat okolí? Snad namířeným objektivem na projíždějící metro? Nebo snad focením procházejících lidí? Focením nástupiště, jezdících schodů, nebo jiných detailů? Vždyť turisté si také fotí všechno možné a hlavně i to nemožné.

  
Ne, bylo to jeho chování. Nejen, že se nedržel, což za jízdy odporuje Přepravnímu řádu, ale je to i bezohledné vůči ostatním cestujícím. Ale bezohledně kolem sebe trousil bacily. Kašlal, pšíkal, prskal a neustále popotahoval. Neměl čas se držet tyče, natož si dát ruku před pusu, musel držet foťák a soustředit se na prohlížení své tvorby.

V době chřipkové epidemie, ale i mimo ni, je takové chování více než nevhodné, nehygienické, nechutné, ale hlavně neomluvitelné. Brrr… ještě teď se oklepu zhnusením. Ve chvíli, kdy jsem mu nabídl papírový kapesník, aby chrchlal aspoň do něj, raději vystoupil. Taky dobře, ale bacili v té době už dávno bloudili metrem a hledali svou oběť. 

Rubriky: takhle mi tu žijem | Štítky: , , , | Komentáře: 1

A jaký držák na nápoje máte vy?

 

Poměrně pravidelně, se na našem depu v Brně, sejdu s kolegou Milanem z Budějc (Českých Budějovic). Udělali jsme si z toho takový rituál. Káva z automatu, sušenka, také z automatu, Milan teď naposledy překvapil a přivezl Hořické trubičky 😉 Samozřejmě nesmí chybět cigaretka. Pokecáme, co je nového a pak zalezeme každý do svého tahače a čekáme na řidiče, který jede proti nám.

IMG_2794

Abychom se nemuseli vracet do hlavní budovy vyhodit kelímky a obaly, začali jsme je zastrkovat do rámu tahače. Je tam přesně pět děr, stejně, jako je pracovních dní v týdnu. Takže? Na konci týdne máme všechny otvory pěkně obsazené. Aspoň je vidět, že jsme ani jeden den nevynechali. 🙂

Kdo by si myslel, že jsme čuňata, že místo, abychom kelímky hodili do koše, necháme je někde na silnici cestou, ten se mýlí. Kelímky drží v rámu pevně a ani víření vody a vzduchu mezi tahačem a návěsem, kelímky z rámu nevytáhne. To musím udělat až já, když v sobotu ráno jedu s tahačem na myčku.

A jaký držák nápojů máte na svém autě vy? 😉

P.S. Při soustředěném pohledu, je ve dvou kelímcích vidět i obal od sušenky. 😀

Rubriky: zápisky truckera | Štítky: , , | Napsat komentář