Sbohem logistiko, vítej v Českém rozhlase

Co je šestnáct let v lidském životě? Více než 1/5 délky lidského života. Jedna lidská generace. Délka života, kdy se dítě mění v dospělého člověka. A dalo by se najít mnoho dalších přirovnání.

Pro mě je šestnáct let, jedna z kapitol profesního života, V předchozím zaměstnání jsem byl 13 let. Tenkrát jsem si říkal, že delší pracovní poměr již asi mít nebudu. A hle, byl. Trvalo to dlouhých a celkem krásných 16 let 😀 Za těch dlouhých šestnáct let jsem se naučil řídit větší, větší a ještě větší vozidla. Přiznávám, měl jsem v plánu zkusit řídit ještě větší vozidlo, ale nakonec jsem skončil u klasického kamionu. I tak to pro mne byla krásná doba. Poznal jsem téměř celou Českou republiku a část Evropy. Mám mnoho vzpomínek, z nichž některé jsou z kategorie nezapomenutelné. Získal jsem mnoho zkušeností, ze kterých stále čerpám. Zažil jsem situace, u kterých jsem si říkal, že nic jiného je nepřekoná a stejně je po čase překonalo něco mnohem zajímavějšího. Několikrát jsem byl svědkem nebo účastníkem situace, o které člověk opravdu nestojí. Ale i to je život.

Jak se říká, všechno krásné jednou končí. I pro mne je již tato kapitola uzavřena. Začalo to velmi, velmi plíživě. Ba přímo nenápadně. Jednotlivé střípky se skládaly pomalu, ale postupně se z nich stala skládanka, která nakonec vytvořila jasný obrazec – KONEC. Jak to vlastně začalo? Upřímně, to ani není zajímavé a v podstatě to není ani náplní tohoto příspěvku. Raději budu vyprávět, jak jsem se k nové práci dostal 😉

Jednoho dne jsem dostal takový nápad – podívat se na nabídky práce. Co zajímavého se v mém oboru nachází na trhu práce? Listuji jednotlivými nabídkami, až mi zrak padne na titulek Dispečer Zelené vlny v Českém rozhlase. Hmmm…. to zní zajímavě a lákavě. Rozkliknu odkaz a začtu se do inzerátu. Na konci jsem se vrátil na začátek a přečetl celý text ještě jednou. "Zajímavé", pomyslím si a odložím mobil na stůl. Ve skutečnosti to na mě zapůsobilo mnohem víc. Hned jsem věděl, že to je práce, která by mě zajímala, kde bych zúročil své znalosti. "Praci mám, nemám co ztratit.", řekl jsem si a o víkendu jsme se Sofčou dali dohromady Životopis a Motivační dopis, který jsem hned v pondělí odeslal na Personální oddělení Českého rozhlasu. Hned další den přišla odpověď, že jsem postoupil do dalšího kola výběrového řízení a spojí se se mnou přímo vedoucí oddělení. Na kontakt jsem nečekal dlouho, snad dva dny a byl jsem pozván k pohovoru. Hned na první schůzce jsme si s vedoucím oddělení "sedli". Domluvili jsme se, že mi pošle podrobnosti, finanční nabídku a já se rozmyslím.

To vše proběhlo na konci roku 2022. Bohužel v době, kdy jsme se Sofčou dostali výpověď z podnájmu a museli jsme hledat nové bydlení. Bylo to v době, kdy začínala energetická krize a nikdo nevěděl jaká bude cena energií. A právě s ohledem na finanční nabídku Českého rozhlasu jsem nabízenou práci odmítl 😔 Shodou okolností se nám poměrně brzy podařilo najít nový podnájem a s cenou energií to také nebylo tak dramatické, jak to na začátku zimy 2022/2023 vypadalo. Bohužel, pracovní nabídka byla pryč. Chvilku to bolelo, jak říká Sofča, chodil jsem, vzdychal jsem, že jsem nabídku měl akceptovat, ale bylo pozdě. Blížilo se jaro, práci jsem měl, dokonce to vypadalo, že by se "něco" mohlo změnit a všechno přebolelo. Začalo se schylovat k létu, začali jsme se Sofčou plánovat dovolenou u moře, do toho jsme se dozvěděli nádhernou zprávu a všechno bylo super 😀

A zase nastal den, kdy jsem dostal chuť se podívat, co nového je na serverech nabízejících práci. Listuji, listuji a ….. Dispečer Zelené vlny v Českém rozhlase 😀 "To přece nemůže být možné!.", říkám si. Dvakrát stejná nabídka se neodmítá! Odesílám mail rovnou vedoucímu redakce. Domlouváme se, že mě rovnou zařadí do druhého kola a ozve se mi. Uběhne týden, druhý, třetí. Začínám být nervózní. Je mi hloupé se připomínat, na to nemám povahu. Nakonec mu volám. "Výběrové řízení bylo zrušeno, dochází k jistým změnám.", dozvídám se. Jak bude jasno, dostanu informaci. Je konec června a začínáme se chystat na letní dovolenou a po prázdninách na naši první dovolenou u moře v Egyptě. V půli července telefon: "Dobrý den, máte ještě zájem o pozici Dispečera Zelené vlny?" Jasně že mám! Ale i nyní záleží na finanční nabídce. Tentokrát se jedná o nabídku, kterou nelze odmítnout. Během týdne jsme domluveni na podmínkách. Vlastně byla jen jedna. Máme již zaplacenou dovolenou v polovině října. Buď dva týdny po nástupu dostanu dovolenou, nebo nastoupím o měsíc později 😉 Varianta jedna byla novým zaměstnavatelem akceptovatelná. V posledním týdnu měsíce července jsem podal výpověď a 1. října 2023 jsem se stal zaměstnancem Českého rozhlasu.

O prvních dojmech, seznámení s pracovištěm a kolegy, každodenním potkávání se se známými osobnostmi rozhlasového a televizního vysílání, ale až příště 😉

Jsem kancelářská krysa!

Další změnou, která v mém životě v uplynulých třech letech proběhla, je změna pracovního místa. Nevyměnil jsem zaměstnavatele, ten zůstal stejný, ale vyměnil jsem místo za volantem, za kancelář 😉 Kdo někdy četl můj blog, narazil na články, obzvlášť z podzimního období, kdy jsem psal, že toto roční období nemám rád. Blížící se zima mi nedělá dobře. První sníh na silnici jsem vždy očekával s sevřeným žaludkem a špatnou náladou. V této době jsem byl pověstný konstatováním "co bych nyní dal za teplou kancelář". Jenže mě to časem vždy pustilo. Hlavně po představě plného open spacu, kdy každý vidí na každého a jeden druhého slyší dýchat. Ono takové sklouznutí po sněhu má také něco do sebe 🙂

Co se tedy stalo, že jsem volant vyměnil za kancelářskou židli a pohled přes okno do tmavé noci, na šedou dálnici, za pohled do počítačového monitoru? Začalo to už před rokem.

Jednoho večera, kdy jsem nebyl na Slovensku, ale na dvoře, jsme si v kanceláři dispečerů povídali o našich plánech do budoucna, o představě co nás čeká, jak v osobním, tak profesním životě. Bylo to období, kdy jsem začal být ze všeho unaven. Ani ne fyzicky, ale psychicky. Zžírala mě negativní energie kolem, zejména v práci. Pracovní vztahy se začaly různě napínat a křivit. Jednou to bylo horší, pak zase lepší. Měsíc střídal měsíc a na náladě mi to nepřidávalo 😦 Připomínalo mi to dobu z předchozího zaměstnání, kdy tam vztahy vygradovaly do tak absurdních situací, že jsem dal výpověď a odešel z hodiny na hodinu. Co mne překvapilo, vedoucí mi ji podepsal bez mrknutí oka. Nyní to začalo být podobné. Cítil jsem, že musí nastat změna. Dřív nebo později, jinak to bude jen horší a horší.

Začal jsem se dívat po nové práci. Přemýšlel jsem, jestli chci zůstat u volantu, nebo jestli bych zkusil něco nového. Něco, co by se mi líbilo, co by mě motivovalo. Jediným kritériem pro mne byla oblast dopravy, ve které bych rád zůstal. Pohybuji se v ní 25 let a věřím, že něco málo o této problematice vím a znám 😉 Měl jsem několik typů, které jsem získal, ať už známostí, náhodným setkáním, nebo prostřednictvím inzerátu. Zkoušel jsem to i přes profesní síť http://www.linkedin.com a další pracovní servery. čas od času přišel emailem odkaz na nějakou pracovní nabídku, ale nebylo to nikdy tak zajímavé, abych o ni začal reálně přemýšlet. V té době i jeden z dispečerů překladiště začal uvažovat o změně zaměstnavatele. On měl však ke svému kroku jiné pohnutky než já. Začal jsem tehdy přemýšlet, že kdyby mu to vyšlo, že bych mohl zkusit jeho pozici. Všichni okolo se shodovali, že předpoklady bych pro tuto práci měl. Znám prostředí, částečně i práci i veškerý kolektiv, který se na překladišti pohybuje. To ostatní bych se rychle naučil. Alternativa k tomu, odejít do nové firmy, budovat si tam pozici, sžívat se s novou prací a kolektivem, byla více než lákavá.

Čas plynul. Nikam jsem neodcházel, co druhou neděli jsem v noci odjížděl na týden na Slovensko a stále se dál trápil, jak to bude dál. Stále jsem se díval po inzerátech, stále dokola se opakovali ty samé nabídky, což signalizovalo, že to zas takové terno, jak bylo uvedeno v inzerátech, nebude. Když jsem kápnul na něco opravdu zajímavého, bylo to hned pryč. Mně totiž strašně dlouho trvá, než se k něčemu rozhoupu a než začnu reagovat. Takže prostě nic. Kolega dispečer také neměl štěstí. Při hledání nové příležitosti měl stejné štěstí jako já 😉

A pak se to stalo. Jedné páteční noci, kdy jsem se zrovna po týdnu vrátil ze Slovenska. Při půlnoční kávě s kolegy, kterou jsme v uplynulých dvou letech povýšili na náš rituál. Dověděl jsem se, že jeden z dispečerů bude ze zdravotních důvodů dlouhodobě mimo pracovní výkon. Ředitel pobočky vydal pokyn, aby HR oddělení inzerovalo nabídku volného pracovního místa. Najednou přede mnou byla nabídka, na kterou jsem víc jak rok myslel. Mám ji chytnout za pačesy, mám o ni projevit zájem? Pusa byla opět rychlejší než mozek a já slyšel jak říkám: "Já bych to bral." Slovo dalo slovo, vedoucí napsal řiditeli a ten mi hned v pondělí volal, jestli bych o tu pozici měl opravdu zájem. Že by moc stál o to, abych to byl právě já, kdo by mohl kolegu zastoupit. Nechal jsem si tři dny na rozmyšlenou. Všimli jste si, že když se někdo o něčem rozmýšlí, trvá to právě tři dny? 😀

Začalo se mi honit hlavou, jaká to bude změna. Jestli pozitiva budou taková, jak jsem si představoval. Jedno bylo jasné od začátku, největší změnou bude moje výplata. Ta bude o poznání menší než dosud. Nejprve jsem si tedy musel vyjednat její výši. Řekl jsem svoji představu, ředitel kontroval protinávrhem. Trvalo to tři dny. Začínám se blížit věku, kdy výše základní mzdy hraje velkou roli. Nakonec jsem se dohodli na kompromisu. Spokojenost byla na obou stranách. To vše se odehrálo v půlce května a od prvního června jsem se stal kancelářskou krysou.

Mám krátké ruce

Přiblížilo se to pomalu a nenápadně. Nejprve jsem si toho až tak nevšímal, ale postupem času mě to začalo omezovat víc a víc. Až se to dostalo do bodu, kdy jsem si řekl, že je potřeba s tím něco dělat! Ruce jsem měl už dost daleko od těla a nestejně jsem na písmenka v novinách nebo knize neviděl. A to nemluvím o psaní 😉 Tedy viděl, ale rozmazaně 😦 Dokonce i v mobilu jsem si musel zvětšit text, abych byl schopen přečíst zprávu 😀

Nedalo se nic dělat, musel jsem se objednat k očnímu lékaři. Nejsem typ člověka, který s prvním píchnutím, heknutím, bolením, běží k doktorovi. Mám tedy úžasného praktického lékaře, ale stejně, čekání mezi nemocnými lidmi mi nedělá dobře 😦 Po letech strávených o samotě v kabině kamionu, jsem odvykl kumulovanému počtu lidí na jednom místě. Ještě hůř, když ta masa lidí zasahuje do mojí bubliny. Často jsem trpěl a trpím i nyní, když musím jet přes Prahu metrem, nebo jiným dopravním prostředkem městské dopravy na větší vzdálenost. Optimální vzdálenost je do pěti stanic MHD. Pak už bych nejraději vystupoval a čekal na další spoj 😀

Ale zpět k tématu 😉 Místo odborného lékaře jsem navštívil oční optiku v nedalekém obchodním centru. První překvapení bylo, že jsem se tam musel objednat 😮 Já, který musí s volným časem nakládat víc než pečlivě, jsem musel čekat! Nepředstavitelné. Musel jsem čekat celé dva … dny 😀 Alespoň že to bylo v týdnu, kdy jsem byl v Praze. Jo, jo, týden v Čechách, týden mimo republiku, to je život! Nyni už je jasné, jak zábavné to je, když potřebuji vyřídit záležitosti osobní potřeby, nebo najít vhodný termín na návštěvu lékaře, nedejbože specialisty. To se mi hroutí svět.

Po vyšetření bylo vše jasné, potřebuji brýle na čtení. Dohnal mě věk 😦 Už nic nebude takové jako dřív. Začínám stárnout, tělo chřadne, potřebuje podpůrné prostředky, aby fungovalo 😦 Ach jo, tomu se říká – život 😀 Ale co, zase uvidím všechna písmena v knize, aniž bych musel zkoumat jestli a neni o a bude mi jasný smysl věty, hned na první přečtení 🙂 Jakou já měl radost. O to větší, že když jsem si v optice nechal udělat brýle, dostal jsem i slevu! 😀 Svět je hned krásnější 😀 Po dvou týdnech dorazila SMSka, že si mohu vyzvednout hotové brýle. Stal jsem se hrdým majitel krásných brýlí na čtení.

Byl jsem z nich tak nadšený, že bych je snad pořád nosil. Jenže to není tak jednoduché. Ano, když si brýle nasadíte, písmenka se přiblíží, dokonce se i zvětší a ruce již nemusíte mít natažené tak, že vás po chvíli začnou bolet. Jenže! Jenže všechno co je dál je najednou rozmazané a podivně deformované. Abyste zjistili, co se nachází ve větší vzdálenosti, musíte brýle odložit. Nejlépe někam položit a pak je zase najít. Zvednout je nad čelo a opět je pak nemůžete najít. Nebo si je sundáte, držíte je v ruce a pak je zase nemůžete najít. Je to práce s těmi novými brýlemi! 😀 Ale chce to jen čas a trochu cviku, než si na celý ten proces, nebo koloběh, zvyknete. V lepším případě brýle někde zapomenete, v tom horším si je rozsednete. Každopádně, po několika takových zádrhelech se naučíte s brýlemi správně manipulovat.

Časem si na brýle zvyknete tak, že se vám s nimi dívá dobře i delší vzdálenost. Je to pohodlné, nemusíte je tak často odkládat a posléze hledat. Jenže! Každé pro má svoje proti. Stačí několik měsíců, kdy se s brýlemi na čtení začnete dívat na televizi a zjistíte, že vaše ruce se opět začínají povážlivě prodlužovat, až dosáhnou vzdálenosti, kdy již není kam dál je natáhnout. Nezbývá, než navštívit očního lékaře a nechat si zrak opět zkontrolovat. V tomto případě jsem již poslechl rady odborníků a navštívil specializovanou kliniku. Víte jak se bojím lékařů! Neznám lékařský obor, který by mi byl příjemný a to jsem 13 let pracoval ve zdravotnictví 🙂 Ani návštěva očního specialisty tedy pro mne nebyla ničím příjemná. A to mi dohromady nic nedělal. Lékař ne, ale sestřička mi nejprve překontrolovala zrak a do očí nakapala, tedy až po zjištění, že jsem nepřijel vozidlem, něco, po čem mě oči pálili a hlavně jsem vůbec nic neviděl. Viděl jsem fleky a to ještě rozmazaně. Paní doktorka byla moc hodná a milá, za ruku mě dovedla k přístroji na vyšetřen očního pozadí, přeměřila, poptala se jak se mám a co mi schází. V tu chvíli hlavně to, že jsem viděl velký kulový. Nakonec mě vrátila zpět do rukou sestřiček a ty mne po chvíli vystrčily za dveře i s receptem na nové brýle 😀

A od té chvíle zas nemusím mít ruce natažené daleko před sebe, když si chci něco přečíst, nebo něco napsat. Jen tu televizi raději sleduji bez brýlí 😉 No a toto je další z mnoha věcí, které se za poslední tři roky udály v mém životě 🙂

To už je tři roky …

Koukám, že to je, bez měsíce, tři roky, co jsem na Zápisník udělal poslední – zápisek 🙂 Za tu dobu se toho odehrálo tolik, že už si na všechno ani nevzpomenu 😦 Proč jsem o tom nepsal? Nechtělo se mi, neměl jsem potřebu psát, neměl jsem chuť psát, prostě neměl jsem potřebu se "ventilovat".

Asi nejzásadnější změnou v mém životě je rozvod. Ano, jsem rozvedený dva roky a dva roky trvalo, než k rozvodu došlo. Mám to černé na bílém, mám to potvrzené státní institucí – soudem, mám to v občance, ROZVEDENÝ. Po 21 letech manželství.

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Jednoho sobotního rána jsem zabalil dvě tašky a odstěhoval jsem se. On to nebyl zas úplně takový blesk, gradovalo to postupně nějakou dobu, ale poslední impulz nastal v podvečer dne před mým odchodem. Nejprve to vypadalo jako legrace, slova, která byla vyřčena v legraci, slova která byla vyřčena jen jako narážka, lavina byla spuštěna a nešla zastavit. Zajímavé na celém tom "poodchodovém" čase bylo, že to strašně bolelo, ale věděl jsem, že není cesty zpět. Byl jsem to já, kdo ublížil, kdo byl příčinou rozchodu, kdo se rozhodl odejít, kdo na sebe vzal rozhodnutí. Takto jsem to vždy prezentoval. Před rodiči, kteří mě vzali pod rodnou střechu, před přáteli, kteří tomu nevěřili, bo si mysleli že jsme pár, kterému je souzeno společně zestárnout, před právníkem, který mi samozřejmě radil opak, před rozvodovým soudem, který posléze vynesl verdikt – ROZVEDENO. Mohl bych klidně napsat "modří vědí". Těch, co opravdu ví není mnoho a mohou potvrdit, že jsem proti bývalé ženě neřekl křivé slovo. Víc se k tomu již nechci a nebudu vracet.

Celou dobu jsem se z toho potřeboval vymluvit, vypsat. Stejně jsem to dodnes nedokázal. Lidí kteří by to byli ochotni slyšet bylo mnoho, ale já nechtěl, neměl jsem potřebu. Vypsat se, to by pro mne bylo asi nejjednodušší, ale ztratil jsem chuť psát. Jakkoli se písemně vyjadřovat. Vůči komukoli a vůči čemukoli. Přestalo mě bavit tweetovat, přestal mě bavit Facebook, Instagram. Všechny sociální sítě, kde jsem měl tolik přátel. Největší záhadou pro mne bylo, je a zůstává, že mi na sociálních sítí neubývali přátelé, sledující, sledi. Toho si vážím a za každého jsem stále rád 🙂 Ba co víc, ve chvíli, kdy jsem ze sebe vymáčkl tweet, nebo postnul fotku na Instagram, vždy někdo reagoval. Lajkem nebo komentářem. Bylo to, jako když mezi mraky vykoukne sluníčko a dotkne se tváře 🙂 Jenže pak zase přišel útlum a vyhoření. Zavřel jsem se do sebe.

Trvalo to dlouho a pak se objevila osůbka, která mi do života přináší radost i starost, věci každodenní potřeby, při kterých si člověk uvědomuje že žije 🙂

Myšlenku a čas nelze zastavit. A proč taky?

Koupil jsem si blok, obyčejný linkovaný sešit, do kterého jsem si chtěl zapisovat poznámky. Poznámky pro blog, pro posty na Twitter, takové ty jednoduchosti, které vás překvapí nepřipraveného, ale po chvilce je zapomenete a ať se snažíte sebevíc, nevzpomenete si. Kolik myšlenek už takto zmizelo v propadlišti času.

Mám deset let hodinky. Za poslední rok jsem je měl třikrát v opravě. Vyčištění, seřízení, nakonec výměna celého strojku. Zhruba tři měsíce v opravě. Čtvrt roku. Mám k nim citový vztah. Nahradil jsem je sice chytrými hodinkami, které mne jemným brněním upozorňovali na nové zprávy, příchozí hovory, události v kalendáři. Ale klasické hodinky jsou klasické hodinky. Pozorovat ručičky, jak odpočítavají čas. Střídání ranního, dopoledního, odpoledního a nočního času.

Čas, ani myšlenku, nelze vrátit. Jak proběhne, je pryč. K myšlenkám se lze vracet, lze je zkoušet uskutečnit znovu, ale ta první, je jen jedna. V myšlenkách se lze v čase vracet zpátky. Vzpomínat. Co se stalo, stalo se. Nelze to vrátit, změnit. A ani by to jít nemělo. Vytvořil by se chaos, kdy by se změny kupily na stávající události. Ano, cestování v čase je krásná myšlenka, ale mělo by to smysl? Opravdu bychom byli schopni změnit stav věcí, událostí. Opravdu bychom chtěli změnit to, o čem si myslíme, že jsme udělali chybně. Těšilo by nás to?

Nechme čas plynout jeho spravedlivým rytmem. Nechtějmě měnit chod událostí návratem v čase. Buďme rádi a šťastní za chvíle, které prožíváme právě teď. Pozorujme ručičky svých hodinek, jak odměřují čas. Starejme se o ně tak, jako o svoje myšlenky. Naše myšlenky nám nikdo nevezme. A náš čas, patří jen nám.

A můj blok, ten je pořád prázdný 😉

Ten první

Na stole mám položený mobil, rozečtenou knížku a klíče od auta. Od garsonky, od #BlueBeara, od tahče, od místa, kde půl každého týdne žiju, bydlím, spím, pracuju. Před chvilkou jsem v něm zatopil a teď si čtu u automatu na kafe a čekám. Vedle na židli leží mikina s bundou. Je konec listopadu a venku je zima.

Byl jsem na záchodě, několik večerních káv, abych vydržel celou noc, donutí močový měchýř k činnosti. Jen se za mnou zavřeli dveře, uvědomil jsem si, že mi na stole leží část života. Napnul jsem sluch, abych reagoval, kdyby někdo přišel. Kdo by sem však v tuto dobu mohl přijít? Jsem v celé firmě sám. Jsem totiž první, kdo odjíždí. Jednou za dva týdny jsem ten první.

Zajímavé, jak se člověk bojí o něco, o co může přijít. I když není nikoho, kdo by mu to mohl vzít. Stejně smysly pracují a hledají jakýkoli divný zvuk. Slyší jak zapne chlazení automatu na nápoje, jak venku, za plotem, projede auto, bzučení zářivky na stropě. Co bych asi dělal, kdyby se otevřeli dveře? Vyběhl bych z kabinky s rozepnutými kalhotami? Asi sotva.

Vyndavám z bundy víkendové účtenky a dělám si pořádek v osobních financích. Před několika měsíci jsem si začal vést přehled osobních financích. Zajímavé co se o sobě časem člověk doví. Když pečlivě zaznamenáte každý výdaj, nejlépe i s místem, získáte obrázek svého konzumního života. Tady kačka, tady další, tady jsem utratil za zbytečnost, ale nekupte to, když vám to udělá takovou radost.

Život je zvláštní. No nic, jdu do garsonky, už tam bude teplo. Pracovní týden začíná. Někdo musí být ten první.

Začíná zima, na dálnici sníh a posypové vozy, které opravdu solí, nefunkční mýtný systém a popadané stromy na Slovensku

Včera a v noci na dnešek začala ve vyšších polohách České republiky regulérní zima. Od minulého týdne meteorologové předpovídali silný vítr, který může místy dosahovat síly orkánu, ve vyšších polohách sněžení. Vše se do puntíku splnilo.

Z neděle na pondělí jsem vyjížděl na svoji linku Modletice – Senec(SK) – Modletice. Odpoledne a k večeru jsem začal pozorně sledovat informace z dálnice D1 a D2 a zároveň předpověď počasí na Windy. Na dálnicích stále probíhají stavební práce na její modernizaci, tak je lepší být připraven. Nic nenasvědčovalo, že by jízda měl být s problémy. Počasí v pohodě, mimo nárazového větru, provoz plynulý.

Již cestou do práce se počasí začalo měnit, od zastávky busu k další zastávce. V předpředposlední bylo sucho, v předposlední začalo pršet a na konečné začalo sněžit. Super, jídlo na cestu jsem měl v papírové, ekologické, tašce z Lidlu. Prvních pět minut jsem přečkal schovaný v autobusové zastávce. Vítr polevil, tak jsem vyrazil na cestu k firmě. Těšil jsem se do vyhřátého kamionu, když jsem si v sobotu ráno naprogramoval vytápění.

Omyl. Nezávislé topení nevytápělo. „Takže jsem to opět programoval na jiný den.„, pomyslel jsem si. Zase chyba. Počítač hlásil nízký stav nabití akumulátorů! U rok starých baterií docela problém. Nastartoval jsem a nechal auto klapat, aspoň se tam udělá trochu tepla. Ze sobotního rána jsem měl „na place“ neuklizené návěsy, tak jsem se šel zahřát prací. Po hodině přestalo sněžit, pršet i vítr se sklidnil.

Po půlnoci jsem vyjel, abych měl časovou rezervu, pro případ, že bych musel cestou dělat pauzu. Za normálních okolnosti mi trvá cesta z Modletic do Sence, lehce přes čtyři hodiny. Waze ukazoval několik kolon, náledí na silnici a Zelená vlna informovala o hustém sněžení v okolí Humpolce. Jistota je jistota.

První komplikace hned po nájezdu na dálnici. Rozbředlý sníh vytvářel mezi jízdními pruhy ostrůvky, takže nikdo přeci nebude předjíždět. A protože první v koloně jede padesát, pojedeme všichni padesát. Nene, cesta je daleká a kdo se bojí, má zůstat stát. Hupky pěkně do levého a tradá, jedem! Naši skladníci umí nakládat, není potřeba se bát trochy sněhu. Rozbředlého. Vždyť ani nemrzlo! Za odbočkou na Popovice jsem je měl už všechny za sebou. To samé se opakovalo mezi 80-100km. Kupodivu a za to musím ŘSD pochválit, jsem mezi 56-94km viděl 6 (slovy šest) posypových vozů, které opravdu solily. Letos budou silničáři opravdu na zimu připravení!!!

U Jihlavy po sněhu ani památky. Sem tam vyvrácený BigBoard, i s českou vlajkou. Aspoň bude jejich odstranění rychlejší. U Měřína suchá dálnice. „Krásná práce„, říkám si a pozoruji hvězdy, které jsou najednou vidět mraky. Mé nadšení nemělo mít dlouhé trvání. U Velkého Meziříčí si začínám uvědomovat, že občas neslyším pípnutí mýtné jednotky! Vypnu rádio a zaposlouchám se do zvukových signálů. Nemít zaplacené mýto, to je problém! Už s tím jednu zkušenost mám. Mýtná brána – píp. Další – ticho. Další – píp. Další – ticho. Další – ticho. To není samo sebou. Zastavuji na Devíti křížích, jdu doplatit mýto a vyměnit jednotku. Už od dveří na mne rozesmátý personál volá, že mýto nefunguje, že jsem už asi třicátý a že ho musím doplatit před hranicí na Slovensko. Jak vědí kam jedu? Lepím jednotku zpět na sklo a jedu dál. Mýtná brána – píp! Další – píp! To jsem blázen. Další pumpa je až MOL v Brně. Zastavuji, sundavám jednotku z okna, beru platební kartu a jdu. Usměvavý personá hned ví o co jde. „Na Devíti křížích mi řekli, že systém nejde.„, hned hlásím, abych kdyžtak nemusel přes celou pumpu. Systém v Brně asi jde, protože bez problému mi vyjedou celou trasu a zakroužkují brány, kde mi mýto nebylo odečteno. Mimochodem, těch bran bylo celkem osm, první již na 41km!!!! Naprosto skvělý a ochotný personál. Doplácím mýto a odjíždím. Celní správa o výpadku vím a údajně by za to neměla řidiče trestat když se opozdí s doplacením. Jistota je jistota a mám klid, že už na to nemusím myslet.

Na hranice se Slovenskem klid a pohoda. Vítr fouká do zad, průměrná spotřeba se pomalu snižuje, taková cesta je naprosto super. Přejíždím hranice a …. Déšť, sníh! Nic z toho. Je krásně jasno, dokonce je tu i 6°C. Vítr se tu prohnal určitě taky. Kolem dálnice je spousta popadaných stromů. Některé jsou padnuté až do odstavného pruhu, na některých je vidět zásah hasičů. Většinou však padly přes ochranné pletivo, které brání zvěři ve vniknutí na dálnici. Od hranic do Bratislavy je víc padlých stromů, než na celé dálnici D1 a D2 v České republice.

No, zima je tady, buďte opatrní, ať se vždy bezpečně dostanete do cíle. 😀

Není bažant jako bažant

Vlezu do prodejny zdravotnických potřeb a ptám se prodavače
„Máte bažanta?“
„Co?„, ptá se mladíček za pultem.
„Ba-žan-ta„, hláskuji.
„Co-to?“, hláskuje zase on.
„Kurva, Mísa je pro holky a Bažant je pro kluky, na čůrání!„, povídám mu.
„Aha, tohohle bažanta.„, odpoví prodavač a vyloví z pod pultu plastikovou nádobu.
„Jo, přesně tohodle bažanta jsem měl na mysli.„, odpovím. „Nebo jsi snad měl pocit, že prodáváš v Lověně a já jsem myslivec, co jde z honu a nic netrefil?„, pobaveně jsem dodal.

Jo, není bažant, jako bažant.

Jak se z tříminutového přestupu, stane dvouhodinové čekání, aneb, konečná stanice je důležitá!

V poslední době jsem zjistil, že cestování vlakem, se mi líbí, čím dál víc. Pro někoho, kdo tráví většinu dne za volantem, jako já, je cestování vlakem, příjemná změna. Pro někoho, s podobným orientačním smyslem, jako mám já, se cestování vlakem, stává malým dobrodružstvím. A když cestujete, do co nejmenší cílové stanice, s několika přestupy, očekávejte zážitek, víc než stoprocentně. 

I rozhodl jsem se jednoho dne, že rok je dlouhá doba a mohl bych konečně splnit slib. Před více než rokem, jsme se s kamarádem shodli, že se musíme jednoho dne sejít a u dobrého jídla a pití a probrat radosti a starosti života. Zní to divně, při skutečnosti, že se vidíme poměrně často. Ale, …. Vždyť to znáte, je sejít se a sejít se. Slovo, dalo slovo a přostřednictvím telefonní linky byl stanoven datum. 

Jak už jsem napsal, jezdím k němu často, autem. Tentokrát jsem se rozhodl využít služeb Českých drah. Místem, kde bydlí, procházejí koleje a jak jsem zjistil, občas tudy projede i vlak. A zastavuje! 😀 Vyhledat správné spojení a nákup jízdenky, nebylo nic složitého. Natrénováno už mám. 

Nastal den D, hodina H a já se ocitl na Masarykově nádraží, odkud odjížděl rychlík, do první přestupní stanice. Při označení vlaku R, jako rychlík, jsem si představil tažnou lokomotivu, s řadou vagónu. Lákalo mě, koupit si místenku, i když byla zadarmo. 😉 Na nádraží jsem si na info tabuli vyhladal příslušný spoj a vyrazil na nástupiště. První, co mě mělo již na Masaryčce varovat, byla absence lokomotivy s vagóny. Na všech nástupištích stály soupravy City Elefant. Naprosto zmateně jsem stál na nástupišti a díval se střídavě na displej vlaku, mobilu a kontroloval průjezdní stanice. Marně jsem hledal průvodčího, abych se informoval. Cílová stanice i čas odjezdu na info tabuli, na nástupišti, odpovídala informaci v mobilní aplikaci. Po chvilce váhání jsem nastoupil. Marně jsem přemýšlel, jak bych asi hledal rezervovanou sedačku. Vlak se rozjel a já si pomyslel: „Děj se vůle boží, hlavně ať stihnu přestup na další spoj.“ a kochal se cestou po levém břehu Vltavy. 

Po půl hodině jsem z vlaku vystoupil na první a v té chvíli, jsem doufal, i poslední přestupní stanici. Bez větších problémů jsem našel nástupiště, odkud měl odjíždět následný spoj. Na přestup jsem měl tři minuty! Jenže! A tady to všechno začalo. Po obou stranách nástupiště stály čtyři vagóny a na každém z nich cedule s jinou cílovou stanicí. Než jsem se zorientoval, první z nich odjížděl. Opět nikde žádný průvodčí! 😮 Podle info tabule nad nástupištěm jsem nastoupil do vagónu, o kterém jsem si myslel, že mě doveze do cíle mé cesty. Ve chvíli, kdy jsem se pohodlně usadil, všiml jsem si, že čas odjezdu mého spoje je dávno pryč a vlak stále stojí u nástupiště. Nikde žádné info, že by měl mít vlak zpoždění. A v tom mi to došlo! Jsem ve špatném vlaku! Ve chvíli, kdy jsem vystoupil, se vlak rozjel a zmizel za zatáčkou. Po něm i zbylé vlaky a já zůstal osamocen na nástupišti, s bundou v jedné a batohem v druhé ruce. Ano, ten první, byl ten můj!

Ještě chvíli jsem postával na nástupišti, měl strašnou chuť na cigáro a byl ještě víc nasraný. První jsem odeslal kamarádovi SMSku, že vlak mi ujel, našel cestu z nádraží a zapálil si. Vyfukoval jsem kouř do deště, který se na mne snášel a přemýšlel, jak se dostat do cíle. Posadil jsem se na lavičku v čekárně a jal se v mobilní aplikaci hledat další spoj. První další možný odjížděl za 1:50hod.! Co budu dělat v cizím městě, v mizerném počasí a bez nálady? Vyndal jsem z batohu sluchátka a zaposlouchal se do audioknihy, kterou jsem před odjezdem nahrál do mobilu. Jak prozíravé!

Proseděl jsem v čekárně 1,5hod., vykouřil tři cigarety, vypil dvě kafe, pozoroval procházející cestující a poslouchal skvělou knihu. Ta jediná mi vrátila náladu a chuť na další cestování. Dvacet minut před odjezdem, jsem se u pokladny informoval, jestli mohu pokračovat na již zakoupenou jízdenku, protože jsem nyní musel ještě jednou přestupovat a měl jsem pocit, že vlak jede jinudy. S potutelným výrazem v obličeji, mi pokladník sdělil, že si musím koupit jízdenku novou. Teď už vím, že kecal a já si cestu prodražil o 68Kč. Hajzl!

S dostatečným předstihem jsem došel na nástupiště, kde už jsem stál před dvěma hodinama. A opět na nástupišti čtyři vagóny, každý do jiné cílové stanice. Našel jsem ten s cílovou stanicí, kde jsem měl opět přestupovat. Stejně jsem se zeptal již usazených cestujících, jestli tam ten vlak opravdu jede. Prý jo, ale přes Pardubice! 😮 Nenechal jsem se zaskočit a poděkoval jsem jim s dovětkem, hlavně abych stihl přestup. Divně se culili, přesto jsem se pohodlně usadil. Jak jsem posléze zjistil, vlaky na těchto linkách nemají průvodčí, tak bych se stejně neměl koho zeptat. A hlavně, většinu cesty jsem byl ve vlaku sám. Vtipálci vystoupili na druhé zastávce. 

  

Po další půlhodině jsem vystoupil z vlaku na dalším přestupním bodu. Byla už tma, chtělo se mi strašně čůrat, měl jsem chuť na další kafe a cigáro. Následující spoj odjížděl za 30 minut. Divné, na této trati všechno trvá kolem půl hodiny. 😀 V čekárně jsem našel automat na kafe a zavřené záchody. Nejprve jsem za nádražní budovou našel potěmnělý kout, kde jsem vykonal potřebu a u toho si s chutí zakouřil. V tu chvíli odjížděl vlak směrem, odkud jsem přijel, výpravčí zamkl čekárnu a já zůstal bez kávy. „Doprdele!„, kolikrát jsem toto slovo za ten den už řekl? Co se ještě stane?

Po celou dobu, co jsem čekal na poslední spoj, jsem se díval na vlak, kterým jsem přijel, stojícím stále na stejném místě. Čekal jsem a říkal si, že ještě jednou špatně přestoupím a vracím se domu. Deset minut před odjezdem, začali do vlaku nastupovat cestující. Jen ze zvědavosti jsem se šel podívat, kam že to jede. K mému úžasu tam, kam potřebuju! Ty vole a já skoro půl hodiny mrznul venku! 😮 Ve vlaku bylo příjemné teplo a já uvěřil, že do cíle dorazím!

Možná vás to překvapí, ale po další půlhodině jsem opravdu vystoupil v cíli cesty. S dvou hodinovým zpožděním, za tmy, v dešti a  vůbec jsem netušil, kterým směrem se vydat. Znám to místo za světla a z úplně jiné strany. 😮 Jen jsem si zapálil, v dálce se objevila světla auta a moje záchrana dorazila! 🙂

Co vám budu povídat, večer se náramně povedl. Viděl jsem (za tmy) zajímavá místa, ochutnal dobré pivo (ne jedno), jedl skvělé jídlo a poznal úžasné lidi. Za tu cestu to stálo!

A malé doporučení na závěr. Vždy si před cestou zjistěte, jaká je cílová stanice dopravního prostředku, kterým se rozhodnete cestovat! Ta je na autobusu i vlaku vždy. 😉

Dlouhá cesta, je stejná, jako dlouhý běh!

Zná to každý, kdo jezdí dlouhé trasy. A nejlépe každodenně, nebo aspoň často. Vůbec to neutíká. Hned jak vyjede, víte, za jak dlouho kde budete, za jak dlouho co uvidíte, ale také, že to bude strašně dlouho trvat. A v tu chvíli, vás radost z cestování přejde. Což o to, v noci to ještě trochu utíká, protože za tmy to vypadá, že jedete poměrně rychle. Ale za světla, se to strašně vleče. Obzvlášť, když cestujete něčím, co má omezenou rychlost. 

A stejné je to s během. Ti, kteří běhají deset a více kilometrů, to jistě potvrdí. Naplánujete si trasu a radostně vyběhnete. Víte, že při správném tempu bude v určitou chvíli, na určitém místě. Když běžíte stejnou trasu často, stejně vám za chvíli připadá, že se to strašně vleče. Stane se, že se z běhu vytratí to správné kouzlo, vy trpíte a říkáte si proč?

Kdysi mi jeden člověk řekl, že nejlepší je běžeckou trasu neplánovat. Vyběhnout podle  momentální nálady a jen běžet. Nejlepší na tom je, že se musíte ještě vrátit. A v tom je to kouzlo. Kolikrát jsem takto běžel, podle aktuálního počasí, nálady a pocitu, že mi to běží. Po návratu jsem nevěřil, kolik jsem toho uběhl. A leckdy jsem viděl místa, o kterých jsem ani netušil. 

S cestováním na velké vzdálenosti je to trochu jiné. Nelze si vybrat, kudy vaše cesta povede, když nepočítám individuální cestování. Jste odkázání na trasu dopravního prostředku, nebo trasu, která je vám pevně nastavena. Ale i na takových trasách, lze vidět zajímavé věci. A kolikrát, při stejné trase, registrujete odlišnosti, od předchozí cesty. Stačí se jen rozhlížet a pozorně dívat. 

Zkrátka a dobře, na všem je potřeba vždy hledat něco pozitivního. A na dlouhé cesty (i trasy), je příjemná hudba a dobrá audiokniha, výborný společník.