Jak se z tříminutového přestupu, stane dvouhodinové čekání, aneb, konečná stanice je důležitá!

V poslední době jsem zjistil, že cestování vlakem, se mi líbí, čím dál víc. Pro někoho, kdo tráví většinu dne za volantem, jako já, je cestování vlakem, příjemná změna. Pro někoho, s podobným orientačním smyslem, jako mám já, se cestování vlakem, stává malým dobrodružstvím. A když cestujete, do co nejmenší cílové stanice, s několika přestupy, očekávejte zážitek, víc než stoprocentně. 

I rozhodl jsem se jednoho dne, že rok je dlouhá doba a mohl bych konečně splnit slib. Před více než rokem, jsme se s kamarádem shodli, že se musíme jednoho dne sejít a u dobrého jídla a pití a probrat radosti a starosti života. Zní to divně, při skutečnosti, že se vidíme poměrně často. Ale, …. Vždyť to znáte, je sejít se a sejít se. Slovo, dalo slovo a přostřednictvím telefonní linky byl stanoven datum. 

Jak už jsem napsal, jezdím k němu často, autem. Tentokrát jsem se rozhodl využít služeb Českých drah. Místem, kde bydlí, procházejí koleje a jak jsem zjistil, občas tudy projede i vlak. A zastavuje!😀 Vyhledat správné spojení a nákup jízdenky, nebylo nic složitého. Natrénováno už mám. 

Nastal den D, hodina H a já se ocitl na Masarykově nádraží, odkud odjížděl rychlík, do první přestupní stanice. Při označení vlaku R, jako rychlík, jsem si představil tažnou lokomotivu, s řadou vagónu. Lákalo mě, koupit si místenku, i když byla zadarmo.😉 Na nádraží jsem si na info tabuli vyhladal příslušný spoj a vyrazil na nástupiště. První, co mě mělo již na Masaryčce varovat, byla absence lokomotivy s vagóny. Na všech nástupištích stály soupravy City Elefant. Naprosto zmateně jsem stál na nástupišti a díval se střídavě na displej vlaku, mobilu a kontroloval průjezdní stanice. Marně jsem hledal průvodčího, abych se informoval. Cílová stanice i čas odjezdu na info tabuli, na nástupišti, odpovídala informaci v mobilní aplikaci. Po chvilce váhání jsem nastoupil. Marně jsem přemýšlel, jak bych asi hledal rezervovanou sedačku. Vlak se rozjel a já si pomyslel: „Děj se vůle boží, hlavně ať stihnu přestup na další spoj.“ a kochal se cestou po levém břehu Vltavy. 

Po půl hodině jsem z vlaku vystoupil na první a v té chvíli, jsem doufal, i poslední přestupní stanici. Bez větších problémů jsem našel nástupiště, odkud měl odjíždět následný spoj. Na přestup jsem měl tři minuty! Jenže! A tady to všechno začalo. Po obou stranách nástupiště stály čtyři vagóny a na každém z nich cedule s jinou cílovou stanicí. Než jsem se zorientoval, první z nich odjížděl. Opět nikde žádný průvodčí!😮 Podle info tabule nad nástupištěm jsem nastoupil do vagónu, o kterém jsem si myslel, že mě doveze do cíle mé cesty. Ve chvíli, kdy jsem se pohodlně usadil, všiml jsem si, že čas odjezdu mého spoje je dávno pryč a vlak stále stojí u nástupiště. Nikde žádné info, že by měl mít vlak zpoždění. A v tom mi to došlo! Jsem ve špatném vlaku! Ve chvíli, kdy jsem vystoupil, se vlak rozjel a zmizel za zatáčkou. Po něm i zbylé vlaky a já zůstal osamocen na nástupišti, s bundou v jedné a batohem v druhé ruce. Ano, ten první, byl ten můj!

Ještě chvíli jsem postával na nástupišti, měl strašnou chuť na cigáro a byl ještě víc nasraný. První jsem odeslal kamarádovi SMSku, že vlak mi ujel, našel cestu z nádraží a zapálil si. Vyfukoval jsem kouř do deště, který se na mne snášel a přemýšlel, jak se dostat do cíle. Posadil jsem se na lavičku v čekárně a jal se v mobilní aplikaci hledat další spoj. První další možný odjížděl za 1:50hod.! Co budu dělat v cizím městě, v mizerném počasí a bez nálady? Vyndal jsem z batohu sluchátka a zaposlouchal se do audioknihy, kterou jsem před odjezdem nahrál do mobilu. Jak prozíravé!

Proseděl jsem v čekárně 1,5hod., vykouřil tři cigarety, vypil dvě kafe, pozoroval procházející cestující a poslouchal skvělou knihu. Ta jediná mi vrátila náladu a chuť na další cestování. Dvacet minut před odjezdem, jsem se u pokladny informoval, jestli mohu pokračovat na již zakoupenou jízdenku, protože jsem nyní musel ještě jednou přestupovat a měl jsem pocit, že vlak jede jinudy. S potutelným výrazem v obličeji, mi pokladník sdělil, že si musím koupit jízdenku novou. Teď už vím, že kecal a já si cestu prodražil o 68Kč. Hajzl!

S dostatečným předstihem jsem došel na nástupiště, kde už jsem stál před dvěma hodinama. A opět na nástupišti čtyři vagóny, každý do jiné cílové stanice. Našel jsem ten s cílovou stanicí, kde jsem měl opět přestupovat. Stejně jsem se zeptal již usazených cestujících, jestli tam ten vlak opravdu jede. Prý jo, ale přes Pardubice!😮 Nenechal jsem se zaskočit a poděkoval jsem jim s dovětkem, hlavně abych stihl přestup. Divně se culili, přesto jsem se pohodlně usadil. Jak jsem posléze zjistil, vlaky na těchto linkách nemají průvodčí, tak bych se stejně neměl koho zeptat. A hlavně, většinu cesty jsem byl ve vlaku sám. Vtipálci vystoupili na druhé zastávce. 

  

Po další půlhodině jsem vystoupil z vlaku na dalším přestupním bodu. Byla už tma, chtělo se mi strašně čůrat, měl jsem chuť na další kafe a cigáro. Následující spoj odjížděl za 30 minut. Divné, na této trati všechno trvá kolem půl hodiny.😀 V čekárně jsem našel automat na kafe a zavřené záchody. Nejprve jsem za nádražní budovou našel potěmnělý kout, kde jsem vykonal potřebu a u toho si s chutí zakouřil. V tu chvíli odjížděl vlak směrem, odkud jsem přijel, výpravčí zamkl čekárnu a já zůstal bez kávy. „Doprdele!„, kolikrát jsem toto slovo za ten den už řekl? Co se ještě stane?

Po celou dobu, co jsem čekal na poslední spoj, jsem se díval na vlak, kterým jsem přijel, stojícím stále na stejném místě. Čekal jsem a říkal si, že ještě jednou špatně přestoupím a vracím se domu. Deset minut před odjezdem, začali do vlaku nastupovat cestující. Jen ze zvědavosti jsem se šel podívat, kam že to jede. K mému úžasu tam, kam potřebuju! Ty vole a já skoro půl hodiny mrznul venku!😮 Ve vlaku bylo příjemné teplo a já uvěřil, že do cíle dorazím!

Možná vás to překvapí, ale po další půlhodině jsem opravdu vystoupil v cíli cesty. S dvou hodinovým zpožděním, za tmy, v dešti a  vůbec jsem netušil, kterým směrem se vydat. Znám to místo za světla a z úplně jiné strany.😮 Jen jsem si zapálil, v dálce se objevila světla auta a moje záchrana dorazila!🙂

Co vám budu povídat, večer se náramně povedl. Viděl jsem (za tmy) zajímavá místa, ochutnal dobré pivo (ne jedno), jedl skvělé jídlo a poznal úžasné lidi. Za tu cestu to stálo!

A malé doporučení na závěr. Vždy si před cestou zjistěte, jaká je cílová stanice dopravního prostředku, kterým se rozhodnete cestovat! Ta je na autobusu i vlaku vždy.😉

Rubriky: takhle mi tu žijem | Štítky: , , , | Komentáře: 1

Dlouhá cesta, je stejná, jako dlouhý běh!

Zná to každý, kdo jezdí dlouhé trasy. A nejlépe každodenně, nebo aspoň často. Vůbec to neutíká. Hned jak vyjede, víte, za jak dlouho kde budete, za jak dlouho co uvidíte, ale také, že to bude strašně dlouho trvat. A v tu chvíli, vás radost z cestování přejde. Což o to, v noci to ještě trochu utíká, protože za tmy to vypadá, že jedete poměrně rychle. Ale za světla, se to strašně vleče. Obzvlášť, když cestujete něčím, co má omezenou rychlost. 

A stejné je to s během. Ti, kteří běhají deset a více kilometrů, to jistě potvrdí. Naplánujete si trasu a radostně vyběhnete. Víte, že při správném tempu bude v určitou chvíli, na určitém místě. Když běžíte stejnou trasu často, stejně vám za chvíli připadá, že se to strašně vleče. Stane se, že se z běhu vytratí to správné kouzlo, vy trpíte a říkáte si proč?

Kdysi mi jeden člověk řekl, že nejlepší je běžeckou trasu neplánovat. Vyběhnout podle  momentální nálady a jen běžet. Nejlepší na tom je, že se musíte ještě vrátit. A v tom je to kouzlo. Kolikrát jsem takto běžel, podle aktuálního počasí, nálady a pocitu, že mi to běží. Po návratu jsem nevěřil, kolik jsem toho uběhl. A leckdy jsem viděl místa, o kterých jsem ani netušil. 

S cestováním na velké vzdálenosti je to trochu jiné. Nelze si vybrat, kudy vaše cesta povede, když nepočítám individuální cestování. Jste odkázání na trasu dopravního prostředku, nebo trasu, která je vám pevně nastavena. Ale i na takových trasách, lze vidět zajímavé věci. A kolikrát, při stejné trase, registrujete odlišnosti, od předchozí cesty. Stačí se jen rozhlížet a pozorně dívat. 

Zkrátka a dobře, na všem je potřeba vždy hledat něco pozitivního. A na dlouhé cesty (i trasy), je příjemná hudba a dobrá audiokniha, výborný společník. 

Rubriky: takhle mi tu žijem, zápisky truckera | Štítky: , | Napsat komentář

Sníh v únoru? Není to provokace?

Nemálo řidičů, bylo dnešního rána, potěšeno nenadálou sněhovou nadílkou. Zejména ve Středočeském kraji. Tu jim nezkazil ani okamžik, kdy sněhu začalo přibývat a všechno ošklivé, se pod ním začalo skrývat. Padající sníh, nezkazil optimismus do nového dne, ani silničářům, protože ti jsou přeci od podzimu připraveni, v případě nenadálé sněhové nadílky zakročit!

IMG_2814foto z Kostelce nad Černými Lesy

Tedy vyjet s veškerou technikou do ulic, aby se té bílé bestii, hrdinně postavili! Proto s přicházející oblevou, pokazili všem účastníkům silničního provozu radost a zahájili úklid silnic. Ptáte se, proč by jim měli kazit radost? Ale to je přeci jednoduché! Řidiči se museli přestat nekontrolovatelně klouzat, ťukat do sebe, jak koule v biliáru a svalovat vinu za rozbitá světla a opláštění, svých motorových miláčku, na nesjízdné silnice. Vždyť oni mají přece zimní pneumatiky, ty na sněhu nekloužou! Tak jak se to tedy mohlo stát? Byla to snad nějaká provokace? Sníh v únoru!

Jediný, kdo nám, řidičům, radost z čerstvého sněhu, nezkazil, byli provozovatelé průmyslových parků a center, kde vozovky a silnice zůstaly pod sněhem a následnou břečkou, po celý den. Je málo průmyslových center a logistických parků, kde úklid sněhového nadělení funguje v míře, alespoň trochu uspokojivé. To nemluvím o oblíbené zámkové dlažbě, nebo hladkém povrchu z průmyslového betonu, který už jen při dešti, připomíná spíš kluziště, než vozovku.

IMG_2812

Další oblíbenou vychytávkou architektů a projektantů, průmyslových budov, zejména skladů a velkoskladů, je budování vykládacích ramp, pod určitým úhlem. Ať už k objektu couváte do kopce, nebo z kopce, na uježděném, nebo rozbředlém sněhu, je to opravdu veselé. Kolikrát jsem viděl zaměstnance skladu stát u okna gatu a pozorovat snahu řidiče o nacouvání k vykládce. Budiž jim odpuštěno, že snahu dokáží ocenit.😮

V rozhlasovém dopravním zpravodajství, se dnes stále dokola opakovalo: „Nehoda, kolize, vozidlo mimo komunikaci, kluzký povrch, neprůjezdné, zablokované a sníh, sníh, sníh, …..“ Nevím, asi jsem jel někudy jinudy, po dálnici na Prahu, na Jižní spojce ráno a přes den v okolí Prahy, jsem žádnou nehodu, auto v příkopě, zablokovanou silnici, neviděl. Viděl jsem několik adeptů na nějakou nepříjemnost, ale naštěstí z toho nic nebylo. Chová-li se řidič za nepříznivého počasí rozumně, ohleduplně a ovládá své vozidlo s chladnou hlavou, eliminuje nebezpečí v dostatečné míře. Je třeba ovšem přiznat, že je potřeba i kousek štěstí.🙂

Rubriky: zápisky truckera | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

Já si snad ty umělce v metru vylosoval!

Minulý týden jsem psal o malíři, který místo umění, tvořil ve vagónu metra nepořádek. A dnes další „umělec„! Fotograf! Asi si říkáte, čím by fotograf mohl pohoršovat okolí? Snad namířeným objektivem na projíždějící metro? Nebo snad focením procházejících lidí? Focením nástupiště, jezdících schodů, nebo jiných detailů? Vždyť turisté si také fotí všechno možné a hlavně i to nemožné.

  
Ne, bylo to jeho chování. Nejen, že se nedržel, což za jízdy odporuje Přepravnímu řádu, ale je to i bezohledné vůči ostatním cestujícím. Ale bezohledně kolem sebe trousil bacily. Kašlal, pšíkal, prskal a neustále popotahoval. Neměl čas se držet tyče, natož si dát ruku před pusu, musel držet foťák a soustředit se na prohlížení své tvorby.

V době chřipkové epidemie, ale i mimo ni, je takové chování více než nevhodné, nehygienické, nechutné, ale hlavně neomluvitelné. Brrr… ještě teď se oklepu zhnusením. Ve chvíli, kdy jsem mu nabídl papírový kapesník, aby chrchlal aspoň do něj, raději vystoupil. Taky dobře, ale bacili v té době už dávno bloudili metrem a hledali svou oběť. 

Rubriky: takhle mi tu žijem | Štítky: , , , | Komentáře: 1

A jaký držák na nápoje máte vy?

 

Poměrně pravidelně, se na našem depu v Brně, sejdu s kolegou Milanem z Budějc (Českých Budějovic). Udělali jsme si z toho takový rituál. Káva z automatu, sušenka, také z automatu, Milan teď naposledy překvapil a přivezl Hořické trubičky😉 Samozřejmě nesmí chybět cigaretka. Pokecáme, co je nového a pak zalezeme každý do svého tahače a čekáme na řidiče, který jede proti nám.

IMG_2794

Abychom se nemuseli vracet do hlavní budovy vyhodit kelímky a obaly, začali jsme je zastrkovat do rámu tahače. Je tam přesně pět děr, stejně, jako je pracovních dní v týdnu. Takže? Na konci týdne máme všechny otvory pěkně obsazené. Aspoň je vidět, že jsme ani jeden den nevynechali.🙂

Kdo by si myslel, že jsme čuňata, že místo, abychom kelímky hodili do koše, necháme je někde na silnici cestou, ten se mýlí. Kelímky drží v rámu pevně a ani víření vody a vzduchu mezi tahačem a návěsem, kelímky z rámu nevytáhne. To musím udělat až já, když v sobotu ráno jedu s tahačem na myčku.

A jaký držák nápojů máte na svém autě vy?😉

P.S. Při soustředěném pohledu, je ve dvou kelímcích vidět i obal od sušenky.😀

Rubriky: zápisky truckera | Štítky: , , | Napsat komentář

Proč v noci nesvítí sluníčko?

Jedna hodina po půlnoci a já odjíždím z Brna, na mateřské depo. Jsou 3°C a začíná pršet. Zatím jen mrholí, ale obloha je zatažená a přijít může cokoli. Na Popůvkách již regulérně prší, teploměr klesá na 1°C a počítač kamiónu hlásí nebezpečí námrazy. „To vím i bez tebe!„, říkám si pro sebe a stírám kapky z okna. 
Cestou do Brna, klesl teploměr na -2°C a tak sleduji oblohu, teploměr i možné příznaky námrazy na dálnici. Za návěsem se krásně práší a pootevřeným okýnkem poslouchám šustění vody pod koly. U Velkého Meziříčí je už 0°C a stále prší. Blížím se k dopravnímu omezení na „letišti“ u Měřína. ŘSD začalo s první letošní rekonstrukcí dálnice už před dvěma týdny! V duchu si tak říkám, jestli by nebylo lepší, kdyby snad sněžilo. Padající voda při této teplotě, je na promrzlé silnici, velice zrádná. 

U Velkého Beranova se mi déšť přestává líbit, ale protijedoucí auta nedovolují rozsvítit dálková světla, aby bylo poznat, co to z nebe padá a v jejich světlech, také není nic poznat. Konečně před Jihlavou na chvilku rozsvěcím „dálkový“ a ono sněží! Drobně, ale sněží. Na silnici nic nezůstává, od kol se stále práší a teplota je jeden stupeň nad nulou. Přejedu sjezd na Jihlavu a stoupám do kopce. I ve světlech protijedoucích aut, je vidět, že intenzita sněžení, se stupňuje. Do toho se přidává vítr do zad a auto si chvilkama lehce „plachtí„. Blížím se k nejvyššímu bodu na D1, Větrnému Jeníkovu a všímám si nahrnutého sněhu na krajnicích. „To cestou do Brna určitě nebylo.„, mumlám si pro sebe a připravuji se na sjezd, na stý kilometr. Přepínám řazení z automatu na manuál. Jistota je jistota a zařazená rychlost je v této situaci lepší, než náhlé zařazení automatu, z volnobězky, při brždění z kopce. 

Silnice je zatím mokrá, ale padající sníh houstne. Přehoupnu se přes Humpolec a zároveň se těším, jak po dvaceti kilometrech opustím i kraj Vysočina. Za Koberovicemi míjím ceduli Středočeský kraj a s ní i přestává sněžit. Teplota začíná pomalu stoupat. Za Souticemi teploměr u dálnice, i v autě, ukazuje 3°C. Za sjezdem na Kácov, je silnice úplně suchá. A tak to vydrží až do Prahy. Ještě na Popovicích teplota na chvilku klesne na nulu, ale to je jen takový „výkřik„, abych udržel pozornost, na posledních šesti kilometrech, než dálnici opustím. 

196km na dálnici a mimo sluníčka, jsem projel všemi povětrnostními možnostmi, které příroda nabízí. Sluníčko v noci? To už bych chtěl asi hodně, že?

Rubriky: zápisky truckera | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Neboj se a jdi do toho!

Kdysi jsem se kamaráda Luďka ptal, co by měl člověk udělat, aby dokázal věrně zachytit skicu toho co vidí, nebo co si představuje. „To je naprosto jednoduché. Stačí mít papír, tužku a umět si představit, co chci namalovat.„, odpověděl.

Středa, 17 hod., vagón metra. Ob sedačku vedle mne dosedá mladý muž. Spíš ještě kluk. Trochu zanedbaného zevnějšku, ale určitě ne bezdomovec. Z batohu, který před dosednutím položil na zem, vytahuje skicák. Ještě chvilku loví v batohu a vyndavá plechové pouzdro na tužky. V tu chvíli se začíná stávat objektem, pro první zvědavé oči spolucestujících. Vybírá v plechovém pouzdru správnou tužku. Otvírá skicák, na čistém listu papíru a chystá se tvořit. Důkladně zkoumá hrot tužky. Zřejmě se mu zdá málo ostrý, vyndavá z batohu nůž na koberce a seřezává špičku tužky, do ještě ostřejšího hrotu. Při každém poskočení vagónu, se mu daří, již skoro-hotovou špičku přeříznout. Jestli si ho do té chvíle ve vagónu nikdo nevšiml, tak jeho, čím dál hlasitější nadávky, upoutají pozornost posledních „nevědomých“. O dvě stanice později, nastoupivší turisté, jej se zájmem fotí. Budiž jim to odpuštěnou. Po dalších pěti zastávkách, je pod nebohým malířem, hromádka tuhy, odřezků dřeva a ve skicáku ani čárka. Na Vyšehradě vše podrážděně naházel do batohu a vystupil. Celý vagón jej pozoruje, přes skla vozu a zavírajících se dveří. V očích cestujících lze číst zklamání, že nebyli svědky vzniku nového díla. Nebo snad soucit, že se mu v kolébajícím dopravním prostředku, nepodařilo tužku ořezat? Těžko říct. 

Shodou okolností, téhož dne večer, telefonuji s kamarádem Luďkem. Nevyprávěl jsem mu tento zážitek, ale dlouho jsme mluvili o skutečnosti, že by se člověk neměl bát a stydět, dělat to, co ho baví. Někdy je to jen relax a uvolnění, jindy nutná součást našeho života, která nám pomáhá v pohybu vpřed. 

Takže se ničeho nebojte a jděte do toho!

Rubriky: z mobilu | Štítky: , , , | 7 komentáře