Když jsem, před více než dvaceti lety, chodil do autoškoly, byla součástí výuky i „jízda“ na trenažéru, ta je povinná i dnes.
Trenažér se nacházel v temné místnosti, aby projekce z kotouče, který se pohyboval nad hlavou, byla viditelná na plátně před vámi. Tehdy ještě neexistovala žádná virtuální realita, která by zobrazovala reálný provoz a žák se tak mohl lépe připravit na situace, které si později vyzkoušel „naostro„. Kotouč zobrazoval pouze silnici a zelená plocha kolem nahrazovala vše, co mohlo být mimo silnici. Šlo o to, naučit se ovládat vozidlo, získat první odhady, aby řidič věděl, jestli je ještě na silnici, nebo už mimo. Bylo to vlastně takové virtuální dopravní hřiště. Tradovalo se, že je možné vyjet mimo plochu tak, aby kotouč žákovi spadl na hlavu. Nikdy se mi to nepovedlo, ani jinému žákovi, který autoškolu navštěvoval.
Dnešní výcvik „nasucho“ probíhá již v plné virtuální podobě. Žák může mít skutečný pocit, že se pohybuje ve skutečném provozu. Počítačová technika, ve spojení s příslušným softwarem, dokáže simulovat skutečné prostředí a situace, které budoucího řidiče čekají na silnici.
Dnešní doba je plná virtuálního prostředí. Od reálných představení různých provozů, až po život ve virtuálním světě. Je to fajn, pokud takovému prostředí člověk úplně nepropadne. Je pak odtržen od skutečného dění kolem sebe. Má „zdeformovaný“ pohled na svět a reálné prostředí v něm může budit pocity strachu, frustrace a deprese. Ale řízení vozidla nelze nahradit žádnou simulací, trenažérem, nebo virtuálním prostředím.
Pohyb po silnici, v dopravním provozu, to je pořád jenom realita. Ani základní návyky nezískáte jízdou pomocí simulátoru, ale jen praxí. S každým ujetým kilometrem, získává řidič nové zkušenosti, větší odhad a větší pocit bezpečí, že dokáže ovládat řízené vozidlo.
I při „přesedlání“ do jiného auta, by se měl řidič řídit zdravým rozumem. Žádná dvě stejná auta, se na silnici nechovají stejně. Proto je potřeba nejprve si auto vyzkoušet, „osahat„, aby nebyl řidič v možné krizové situaci, překvapen, že se auto chová jinak, než byl dosud zvyklý. Stačí pár koleček kolem bloku domu, vyzkoušet, jak se chová auto v zatáčce, při prudším brzdění, při nouzovém vybočení. Pak si může být jistý, že dokáže ovládat svěřené vozidlo.
A komu by to bylo pořád „málo„, má možnost si vyzkoušet svoji zručnost, řidičské umění, nebo řešení opravdových krizových situací (led, sníh, voda na vozovce) na speciálních polygonech, které pořádají různé akce, typu Školy smyku.
Mrzí mě, že naši zákonodárci na toto ve svých, mnoha různých, úpravách zákonů a vyhlášek pro provoz na pozemních komunikacích, nepamatují. Nemusí hned nařizovat, aby se každý žák autoškoly účastnil Školy smyku, v dnešních podmínkách by to bylo nereálné, ale pro profesionální řidiče by taková zkušenost byla jistě vítaná.
Jako řidič z povolání, se každý rok účastním několika školení, která jsou ze zákona povinná, nebo doporučována. Je to „opruz„, protože se tak děje většinou o víkendu, kdy si chce každý odpočinout, ale osobně tyto aktivity vítám a beru je jako zdokonalení své profesní způsobilosti. Bohužel, jízda na speciálních cvičištích, za reálných podmínek, které mohou kdykoli na silnici nastat, mezi tyto aktivity nepatří. A mě to dost mrzí.
Proto, až budete usedá do motorového vozidla, budete se držet volantu, nebo motorce řídítek, pamatujte, že to není počítačová hra, nebo žádná jiná simulace dopravního provozu, kterou můžete v kritické situaci zastavit, ale skutečné, reálné prostředí, ve kterém je všechno skutečné.
Všem přeji šťastný návrat z cest a mnoho spokojeně ujetých kilometrů, kdy si vždy budete moci říct, že vás to pořád za volantem baví! 🙂
zápisník @jiproch 