Při nočních cestách, poslouchám Frekvenci1. Naučil jsem se to již před lety, kdy jsem v noci jezdil z Prahy do Brna a zpět. Moje oblíbené Radio1, je na dálnici D1 slyšet někam na 60km a dál už nic. Není totiž celoplošné :(. Do půlnoci poslouchám Rádio1, poté přepínám na Frekvenci1, kdy začíná Česká noc s Otto Seemannem. Hned na úvod je moderátorem „nadhozeno“ téma, které se většinou během vysílacího času mění. Včera, kupodivu, celou noc vydrželo povídání o tipech na vánoční dárky. Jak postupem času volalo víc a víc posluchačů, byla několikrát zmíněna i vzpomínka na blízké, kteří již nejsou mezi námi a na které bychom si měli vzpomenout během vánočních svátků. V tu chvíli se mi vybavily vzpomínky na dědu. Na jeho vyprávění a výrobky ze dřeva, které jsme jako děti obdivovaly a dodnes některé máme doma.
Když jsme jako kluci trávili prázdniny, nebo víkendy u dědy a babičky #navsi, těšili jsme se na večer, kdy nám děda vyprávěl Příběhy kozlíka Matěje. Byly to příběhy, které vymýšlel sám děda, pro nás, jeho vnoučky. 🙂 Každý večer, jeden příběh. Kozlík Matěj, měl i kamarádku vránu Nánu, která s ním občas putovala světem a zažívala různá dobrodružství. Od hledání hlávky salátu, po boj s loupežníky. Hltali jsme každé jeho slovo. Děda byl úžasný vypravěč. Na konci každého příběhu, jsme jej prosili, aby nám vyprávěl ještě jeden. Ale ne, vždy říkal: „Zítra je taky den.“ 🙂
Co mě dodnes mrzí, že nikdy nebyl pořízen žádný zvukový záznam jeho vyprávění. Bylo to začátkem 80. let a záznamová technika pro vlastní použití nebylo moc rozšířena. Tehdy nikoho nenapadlo, „zachytit“ příběhy kozlíka Matěje, ani písemně. Asi jsme si mysleli, že tu děda bude věčně a mi si ty příběhy budeme pamatovat. 😦 Teď už se mi vybavují jen útržky příběhů. Možná kdybychom si s bratránky sedli, možná bychom dali dohromady pár kozlíkovo dobrodružství.
Děda nebyl jen skvělý vypravěč, on byl i skvělý řezbář. Lupénkovou pilkou dokázal z překližky vyřezat úžasné věci. Poličky, lampičky, stojánek na budík, ptačí budku a spoustu dalších a dalších věci. Každý rok po Vánocích, jsem s rodiči jezdil za dědou a babičkou, abychom jim přivezli dárky a potěšili je návštěvou, která v zimních měsících bývala jen občasná. Na jedny Vánoce ale nezapomenu. Mezi dárky byl plochý balíček. Jako dítě, jsem se těšil na rozbalení každého dárku, který jsem „našel“ pod stromečkem. Když jsem rozbalil tento, zůstal jsem v němém úžasu. Dostal jsem – Kozlíka Matěje. Nebyl z překližky, byl ze dřeva. Rohy, bradka, ocas, byl jako živý (aspoň pro mne) a přední nožky se mu hýbaly. Byl bílý s hnědými fleky. Pro mě to byl nejúžasnější dárek, který jsem tehdy dostal. Byl totiž vyrobený vlastní rukou a z lásky. 🙂
Po smrti dědy, jsme na půdě našli celý archív nákresů a šablon, podle kterých vyřezával. Ale šablonu na Kozlíka Matěje, se nám nikdy nalézt nepodařilo. On totiž nebyl zhotovený podle šablony. Každý z nás kluků, dostal svého. Každý byl originál. Jak ve tvaru, tak v barevném provedení. Dodnes mám svého Kozlíka Matěje u rodičů. 🙂
zápisník @jiproch 