Zády po směru jízdy? Nikdy!

Již jako dítě jsem zjistil, že sedět v zadní části dálkového autobusu, u mne vyvolává zvracení. Vlastně jsem v autobuse zvracel, na jakémkoli místě. Ač nadopován Kinedrylem, vždy jsem spolehlivě naplnil připravený igelitový pytlík. Při představě, že bych si po cestě mohl i číst, potřeboval bych asi igelitovou tašku. Kolikrát jsem si přál, mít u sebe pytlík papírový, z letadla, zastrkávaný v kapsičce sedadla před vámi, spolu s propagačními materiály letecké společnosti, a moci jej použít, jak jsem to viděl ve filmech. I když jsem letadlem letěl dvakrát v životě, nikdy se mi to nesplnilo. V letadle jsem byl rád, že jsem přežil start, let a přistání. Psal se totiž rok 1986 a flotilu dopravních letadel Československých aerolinií, tvořila letadla Iljušin a Tupolev. Zejména na trase do Bulharska.

Jak jsem záviděl zahraničním turistům, kteří do naší země přijížděli v Neoplanech, vybavených čtyřsedačkou, umístěnou proti sobě a mezi nimi stoleček s lampičkou. Avšak při pomyšlení, že by na mne jistě zbylo místo zády po směru jízdy, se mi zvedl žaludek, jen jsem takový autobus zahlédl.

V dospělosti jsem zjistil, že trpím další cestovní fóbií a to posezem, na zadní sedačce automobilu. Já musím prostě vidět kam vozidlo směřuje. A pohled přes něčí hlavu, ve mně vyvolává pocit jízdy po slepu. Nejraději jsem ovšem za volantem. To jsem potom pánem situace. 😉

Nedávno jsem cestoval na druhý konec republiky. Mohl jsem jet autem, ale věděl jsem, že požiju (alkohol) a tušil jsem, že ne málo, což se potvrdilo a nechtěl jsem riskovat zbytkový alkohol v krvi při návratu. Rozhodl jsem se tedy cestovat vlakem. Nákup jízdenky v e-shopu Českých drah, je jen pro otrlé dobrodruhy. Když jsem se po půl hodině, snažením pokus-omyl, dostal do samého finále nákupu, k pokladně, rozhodl jsem se pro rezervaci místa, pro všechny případy. Vědět co mě čeká, raději jsem si našel místo někde v koutě, po nástupu do rychlíku. Nejen, že jsem nebyl schopen poznat, kterým směrem se vlak bude pohybovat, abych okolní krajinu nejprve viděl a těšil se z míst, ke kterým se blížíme a ne se jen smutně dívat, kudy že jsme to projeli, ale hlavně z mého syndromu „zády po směru jízdy„. Navíc jsem si málem koupil místenku do vozu pro ženy, děti a invalidy, ačkoli jsem jasně zaregistrován, jako muž.

Hop nebo trop, ukončil jsem nákup kliknutím na sedadlo uprostřed vagónu. Samozřejmě, že bylo zády po směru jízdy, což jsem zjistil ve chvíli, kdy se vlak rozjel. Při nástupu nebyl čas zjišťovat, ke kterému konci je připojena lokotka, byl jsem rád, že jsem našel správné nástupiště, vlak i vagón. Neřkuli správné nádraží. Cestování na větší vzdálenosti, je pro mne stejně traumatizující, jako cokoli, co mám vykonat poprvé a nejlépe osamocen.

Jak vlak sebou trhl a já šel do předklonu, věděl jsem, že je zle. Hbitě jsem se přesunul na protější, volnou, sedačku, na které jsem vytrval do cílové stanice. Vlak byl poloprázdný a tak jsem si nenárokoval cizí sedadlo. Já prostě zády po směru jízdy nepojedu!

A co vy? Máte podobné cestovatelské problémy?

Rubriky: takhle mi tu žijem | Štítky: , , | 2 komentáře

Tichý jako myška!

Vždy jsem si zakládal na skutečnosti, že se ve známém prostředí, dokážu, i po tmě, pohybovat celkem rychle a potichu. Tedy v případě, že ve tmavém koutě zrovna neleží černý pes, kterého můj příchod nechává klidným a dál se oddává beztarostnému spánku, dokud na něj nešlápnu. 😀 Ale takové chvíle jsou již dávno pryč. 😞

Lidské smysly, jsou úžasná věc. Dokáží varovat před nebezpečím a ve chvíli, kdy je jeden z nich potlačen, další přebírá, alespoň částečně, jeho funkci. Vejdete-li z prostředí plného světla, do naprosté tmy, chvíli trvá, než se oči této změně přizpůsobí, alespoň do takové míry, abyste mohli vnímat, alespoň obrysy předmětů. V tu chvíli však zesílí sluch a i hmat je mnohem jemnější. Jste-li, v pro vás známém prostředí, je pohyb mnohem jednodušší, protože si pamatujete rozestavění nábytku a jiných doplňků. Pohyb je sice stížen, ale ne nemožný. Ne každý je v takové chvíli dostatečně otrlý na to, aby v celém bytě rozsvítil světlo, usnadnil si tím pohyb a nejlépe vzbudil celou spící rodinu. 😱🙈😱

Zajímavým momentem je, kdy v jednu chvíli potlačíte více smyslů najednou. Vyzkoušel jsem si to dnes ráno, po návratu z práce. Tím, že nyní jezdím hromadnou dopravou, přes celé město, vrátil jsem se k poslechu hudby, nebo různých podcastů, do sluchátek. Vždy, při návratu, jsem přehrávač vypínal, sluchátka zamotal do kapsy a v tichosti vstupoval do domu. Dnes jsem byl zaujat poslechem tak, že jsem se rozhodl, přehrávač nevypínat. Zbývalo mi několik posledních minut podcastu. Ano, mohl jsem těch pár minut vydržet před barákem, nebo dát pauzu a po bezpečném vmanévrování do postele, si poslechnout konec, ale já se vydal, se sluchátky v uších, vstříct bytové tmě. 😎😎😎

Tma a přehrávaný zvuk v uších, ze mě udělal slona v porcelánu. Do všeho jsem narážel, když jsem chtěl prsty nahmatat zábradlí schodiště, nemohl jsem jej najít, nohou jsem nebyl schopný trefit první schod. Byl jsem hluchý a slepý. Až když jsem sluchátka vytáhl z uší, byl jsem schopný, začít se ve tmě orientovat a bezpečně a potichu, dorazit do svého pokoje. 😀😀😀

Jestli nevěříte, někdy sami vyzkoušejte!

Rubriky: takhle mi tu žijem | Štítky: , , , , , , | 2 komentáře

Opravdové píchání!

Moje poprvé, bylo někdy kolem osmnáctého roku života. Už tenkrát se mi to hrozně líbilo a vždy jsem se zájmem pozoroval někoho, kdo už měl svoje poprvé za sebou. Již tenkrát jsem věděl, že to chci také.

Moje poprvé jsem si dělal sám! Předtím jsem vyzkoušel několik technik, ale žádná nebyla ta správná. Buď to dlouho nevydrželo, nebo to bolelo, prostě to nebylo ono. Až jednoho dne, jsem vyslechl rozhovor, ze kterého jsem pochopil správnou techniku. Sehnal jsem všechny pomůcky a rozhodl se, že to vyzkouším. Nebylo to dvakrát příjemné, ale výsledek se dostavil. Bylo to tam! Samozřejmě jsem se hned musel pochlubit kamarádům. Koukali na mě jako na blázna, nikomu se do podobného zážitku nechtělo.

Jak roky přibývaly, začal jsem s tím mít problémy. Ani ne fyzické, jako psychické. To znamení jsem si stále s sebou nesl. Kdo to věděl, chtěl vědět co to mělo znamenat. Asi nejhorší bylo, když se moje malé děti začaly zajímat o význam a proč jsem to tenkrát udělal. Dětem nemá cenu lhát a tak jsem jim řekl pravdu. Starší syn tenkrát prohlásil, že až bude velký, taky to chce vyzkoušet. Dnes už mohu potvrdit, že vyzkoušel, ale rovnou na profesionální bázi, ne jako já sám doma samotinký. Mladšímu jsem dokonce, v zápalu euforie, chtěl poprvé zaplatit. Naštěstí měl víc rozumu než já, když prohlásil: „To by nás doma maminka nepochválila!“ Přitom věděla kam jdeme a jaké nebezpečí tam na nás číhá.

A potom zase čas plynul jako voda v řece. Dny, měsíce, roky a roční období se pravidelně střídala, jako listy v kalendáři, až nastala chvíle, kdy jsem si řekl: „Tak a teď to chci zkusit od profesionála!“ Protože jsem znal člověka, který se tímto zabýval, s důvěrou jsem se na něho obrátil. Vysvětlil jsem mu svoje potřeby, nápady a návrhy a on mi sám navrhl řešení. Několikrát jsme jeho návrh konzultovali, radili se o detailech, až jsem byl plně spokojen. Zbývalo jen domluvit datum a čas provedení. Těšil jsem se jako malý kluk, že konečně prožiji své poprvé v rukou odborníka.

Nastal Den D, kdy k tomu mělo dojít. Hned po práci jsem vyrazil ke kamarádovi, protože provedení mého poprvé si vyžadovalo delší přípravu a samotné provedení, také nebylo časově jednoduché. Nehledě na skutečnost, že ač jsme o sobě věděli mnoho ze svých zájmů, face to face jsme se viděli poprvé. Pozorovat Luďka při práci, je opravdový zážitek. Chvíle soustředění se střídají se zajímavým vyprávěním z různých oblastí jeho života. Celodopolední sezení mě utvrdilo ve správnosti rozhodnutí, svěřit se do jeho rukou. Luděk není jen umělec, řemeslník, báječný člověk, ale hlavně kamarád, který rád přijme výzvu a nepřestane, dokud nepadne únavou on, jeho ruka, přístroj, nebo samotná oběť, která si to všechno vymyslela. Já, Luděk, ruce i přístroj, jsme vydrželi až do konce.

Někdo již možná tuší, někdo poznal, ale kdo stále neví, tak ještě jedna malá nápověda.

IMG_0220-0
Luděk při práci

IMG_0222-0
A moje první tetování

Již teď je jasné, že toto tetování nebude poslední. Snad mohu prozradit, že Luďkovou rukou vzniká nový, originální návrh mého tetování. Jestli vše dopadne tak, jak si oba představujeme a já věřím, že ano, tetovat se bude na konci února.

Rubriky: takhle mi tu žijem | Štítky: | 2 komentáře

Není idiot, jako idiot!

Jsou lidi, kteří se jako idioti již narodili a jsou lidi, kteří si kvůli vlastní pohodlnosti, na idioty jenom hrají. První skupina má tu výhodu, že o tom neví a chová se tak, jak se chová. Ti druzí ze svojí hrané idiocie těží ve vlastní prospěch, bez ohledu na reakce okolí.

Obou skupin je mi líto. Té první, že nepoznají, jak zoufalý je jejich stav a diví se, jak okolí reaguje na jejich jednání. Té druhé, protože předstírat duševní poruchu, je známkou jejich nízkého intelektu a neuvědomují si, že netrestají ostatní, ale sebe.

Oboum skupinám závidím. Té první, že žije ve vlastním, uzavřeném světě, kdy je nic netrápí, nepřekvapuje. Chovají se naprosto bezprostředně a jsou šťastní. Té druhé, že dokáže ze svého chování vytěžit maximum, na úkor ostatních. A jestli je něco trápí, rozhodně to nedávají najevo. Ztratili by punc své jedinečnosti.

Prostě, není idiot, jako idiot.

Rubriky: takhle mi tu žijem | Štítky: , , | 8 komentářů

Co mi chybí u iPhonu?

Skoro po měsíci spokojeného a radostného soužití s iPhonem, jsem se nečekaně dostal do situace, kdy jsem zjistil, že nakousnuté jablko má také svoje mouchy 😱 , ze kterých by jistě měli radost zarytí odpůrci tohoto telefonu.

Moucha č.1 – Potřeboval jsem odeslat fotku z iPhonu, do jiného zařízení, ležícím na stole, vedle iPhonu. Zažitým návykem jsem vybral fotku, ťápnul na sdílet a snažil se ji odeslat pomocí Bluetooth. Jenže ouha, ať jsem se snažil sebevíc, nepodařilo se. Ano, znalí již vědí, že fotku z iPhonu, do jiného zařízení, přes BT odeslat nelze. Nezbývá než obě zařízení připojit k počítači a fotku zkopírovat. 😃

Moucha č.2 – Nikdy jsem se toho nevšiml, považoval jsem to za automatickou věc. O co jde? Doručenky u SMS zpráv. Odešlete zprávu a za chvíli se vrátí potvrzení o doručení u příjemce. Jsou zprávy, u kterých je mi jedno, kdy si je příjemce přečte. Ale při pracovní komunikaci, potřebuji vědět, jestli SMSka byla doručena. A pokaždé volat příjemci a dožadovat se potvrzení o přijetí zprávy, mi připadá dost úchylné. Existují kódy zadané před zprávu, které by měly nahradit doručenku. Jenže to nás vrací do mobilního pravěku a hlavně je má každý operátor jiné. Zkoušel jsem i aplikace, které by měly umět po odeslání zprávy, obdržet i doručenku. Žádná to nedokázala. Ať placená, nebo free verzi. 😢

Moucha č.3 – Potřeboval jsem přeposlat obrázek, který jsem obdržel mailem, prostřednictvím WhatsAppu. Z mého zmateného pokus/omyl jednání, kdy jsem nebyl schopen obrázek uložit do telefonu, mě vysvobodil člověk, bez absolutní znalosti iOS prostředí. Příloha se totiž zobrazuje, jako by byla vložena do těla zprávy, tudíž mě nenapadlo, podržet na ni prst, aby se objevila nabídka další práce (uložení, přidání ke kontaktu, tisk, odeslání jinou aplikací) se souborem. 😉

Ano, s každým zařízením je potřebat se důkladně seznámit, ale jsou věci, které každý uživatel považuje za samozřejmé. Někdy jsou intuitivně jednodušší, jindy složitější. A bez některých se budu muset naučit žít. 😃

Rubriky: takhle mi tu žijem | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Před vámi je hlášen radar!

Kdo by neznal toto hlášení navigačního systému, upozorňující na místo, kde je rychlost vozidla monitorována kamerovým systémem.

S příchodem iPhonu (za zapůjčení tímto opět děkuji @pavlosji) jsem po dlouhé době, začal používat WAZE. Od chvíle, kdy jsem Waze naposledy používal, se nabídka stabilních radarů mnohonásobně rozrostla a jejich aktuální zobrazování je mnohem přesnější. Za to patří dík všem aktivním uživatelům systému a správcům jednotlivých oblastí.

Včera v noci jsem se zaposlouchal do hlášení jednotlivých událostí, které lze, pro zobrazení, individuálně nastavit každým uživatelem. Osobně mám zapnuta všechna hlášení, v okruhu 5km, od místa, kde se nacházím. Dřív jsem si to tolik neuvědomoval, až nyní, že informace před vámi je hlášen radar, se chová macešsky, k jednotlivým zařízením, ve kterých Waze používáme.

Proč macešsky? Vždyť si to jenom představte. Bez mobilního telefonu, ve kterém má uživatel Waze nainstalován, neudělá pomalu ani krok, neujede ani kilometr. Umělá inteligence a přiznejme si to, mnohý chytrý mobilní telefon je chytřejší než jeho uživatel, plně ovládá všechna elektronická zařízení.
Takže, představa číslo dvě: Jedete sami v autě, v držáku na palubní desce mobilní telefon, s aktivním Waze a najednou „Před vámi je hlášen radar!“ Ale jak jako před vámi? Ano, v autě jste sami, ale co ta chudák umělá inteligence, klepající se v držáku? Ta je vosk? 😮

Proto navrhuji programátorům a překladatelům hlasové navigace Waze, aby opravili toto hlášení na:
Pozor, před NÁMI je hlášen radar!

Rubriky: zápisky truckera | Štítky: , , , | Komentáře: 1

Kubík je naše štěstíčko!

Stačí jedna SMSka a za dvě hodiny máte doma štěstí. My v podobě našeho vnoučka Kubíka.
2015/01/img_0151.jpg
Celé odpoledne jsme se obdivovali, co všechno nového umí. Leze jako čert, všechno musí prozkoumat a ochutnat. A pořád se směje. 😃 Musel jsem snížit v postýlce rošt na matraci, jinak by z ní mohl přepadnout. Začíná si pomalu a s oporou stoupat.

Naše zvířata jsou pro něho hrací kamarádi. Nechají se tahat za uši, tlapky, ocásky. Nechají Kubíka po sobě lézt, jako by to pro ně byla samozřejmost. Samozřejmě jsme všechny jeho výpady proti nim kontrolovali, aby nedošlo k nehodě na obou stranách.

2015/01/img_0148.jpg
Večer jsem je odvezl domů. Bylo již pozdě na jízdu hromadnou dopravou a cestou se na Kubíkovi projevila únava z celého odpoledne u nás. Víme, jaké to je, když je děcko přetížené, tak nemělo cenu, je (Kubíka s maminko) ještě více trápit.

Těšíme se na další shledání, ještě než se budou vracet do Tachova. 😃

Rubriky: takhle mi tu žijem | Štítky: , , | Napsat komentář