Já si snad ty umělce v metru vylosoval!

Minulý týden jsem psal o malíři, který místo umění, tvořil ve vagónu metra nepořádek. A dnes další „umělec„! Fotograf! Asi si říkáte, čím by fotograf mohl pohoršovat okolí? Snad namířeným objektivem na projíždějící metro? Nebo snad focením procházejících lidí? Focením nástupiště, jezdících schodů, nebo jiných detailů? Vždyť turisté si také fotí všechno možné a hlavně i to nemožné.

  
Ne, bylo to jeho chování. Nejen, že se nedržel, což za jízdy odporuje Přepravnímu řádu, ale je to i bezohledné vůči ostatním cestujícím. Ale bezohledně kolem sebe trousil bacily. Kašlal, pšíkal, prskal a neustále popotahoval. Neměl čas se držet tyče, natož si dát ruku před pusu, musel držet foťák a soustředit se na prohlížení své tvorby.

V době chřipkové epidemie, ale i mimo ni, je takové chování více než nevhodné, nehygienické, nechutné, ale hlavně neomluvitelné. Brrr… ještě teď se oklepu zhnusením. Ve chvíli, kdy jsem mu nabídl papírový kapesník, aby chrchlal aspoň do něj, raději vystoupil. Taky dobře, ale bacili v té době už dávno bloudili metrem a hledali svou oběť. 

Reklamy
Rubriky: takhle mi tu žijem | Štítky: , , , | Komentáře: 1

A jaký držák na nápoje máte vy?

 

Poměrně pravidelně, se na našem depu v Brně, sejdu s kolegou Milanem z Budějc (Českých Budějovic). Udělali jsme si z toho takový rituál. Káva z automatu, sušenka, také z automatu, Milan teď naposledy překvapil a přivezl Hořické trubičky 😉 Samozřejmě nesmí chybět cigaretka. Pokecáme, co je nového a pak zalezeme každý do svého tahače a čekáme na řidiče, který jede proti nám.

IMG_2794

Abychom se nemuseli vracet do hlavní budovy vyhodit kelímky a obaly, začali jsme je zastrkovat do rámu tahače. Je tam přesně pět děr, stejně, jako je pracovních dní v týdnu. Takže? Na konci týdne máme všechny otvory pěkně obsazené. Aspoň je vidět, že jsme ani jeden den nevynechali. 🙂

Kdo by si myslel, že jsme čuňata, že místo, abychom kelímky hodili do koše, necháme je někde na silnici cestou, ten se mýlí. Kelímky drží v rámu pevně a ani víření vody a vzduchu mezi tahačem a návěsem, kelímky z rámu nevytáhne. To musím udělat až já, když v sobotu ráno jedu s tahačem na myčku.

A jaký držák nápojů máte na svém autě vy? 😉

P.S. Při soustředěném pohledu, je ve dvou kelímcích vidět i obal od sušenky. 😀

Rubriky: zápisky truckera | Štítky: , , | Napsat komentář

Proč v noci nesvítí sluníčko?

Jedna hodina po půlnoci a já odjíždím z Brna, na mateřské depo. Jsou 3°C a začíná pršet. Zatím jen mrholí, ale obloha je zatažená a přijít může cokoli. Na Popůvkách již regulérně prší, teploměr klesá na 1°C a počítač kamiónu hlásí nebezpečí námrazy. „To vím i bez tebe!„, říkám si pro sebe a stírám kapky z okna. 
Cestou do Brna, klesl teploměr na -2°C a tak sleduji oblohu, teploměr i možné příznaky námrazy na dálnici. Za návěsem se krásně práší a pootevřeným okýnkem poslouchám šustění vody pod koly. U Velkého Meziříčí je už 0°C a stále prší. Blížím se k dopravnímu omezení na „letišti“ u Měřína. ŘSD začalo s první letošní rekonstrukcí dálnice už před dvěma týdny! V duchu si tak říkám, jestli by nebylo lepší, kdyby snad sněžilo. Padající voda při této teplotě, je na promrzlé silnici, velice zrádná. 

U Velkého Beranova se mi déšť přestává líbit, ale protijedoucí auta nedovolují rozsvítit dálková světla, aby bylo poznat, co to z nebe padá a v jejich světlech, také není nic poznat. Konečně před Jihlavou na chvilku rozsvěcím „dálkový“ a ono sněží! Drobně, ale sněží. Na silnici nic nezůstává, od kol se stále práší a teplota je jeden stupeň nad nulou. Přejedu sjezd na Jihlavu a stoupám do kopce. I ve světlech protijedoucích aut, je vidět, že intenzita sněžení, se stupňuje. Do toho se přidává vítr do zad a auto si chvilkama lehce „plachtí„. Blížím se k nejvyššímu bodu na D1, Větrnému Jeníkovu a všímám si nahrnutého sněhu na krajnicích. „To cestou do Brna určitě nebylo.„, mumlám si pro sebe a připravuji se na sjezd, na stý kilometr. Přepínám řazení z automatu na manuál. Jistota je jistota a zařazená rychlost je v této situaci lepší, než náhlé zařazení automatu, z volnobězky, při brždění z kopce. 

Silnice je zatím mokrá, ale padající sníh houstne. Přehoupnu se přes Humpolec a zároveň se těším, jak po dvaceti kilometrech opustím i kraj Vysočina. Za Koberovicemi míjím ceduli Středočeský kraj a s ní i přestává sněžit. Teplota začíná pomalu stoupat. Za Souticemi teploměr u dálnice, i v autě, ukazuje 3°C. Za sjezdem na Kácov, je silnice úplně suchá. A tak to vydrží až do Prahy. Ještě na Popovicích teplota na chvilku klesne na nulu, ale to je jen takový „výkřik„, abych udržel pozornost, na posledních šesti kilometrech, než dálnici opustím. 

196km na dálnici a mimo sluníčka, jsem projel všemi povětrnostními možnostmi, které příroda nabízí. Sluníčko v noci? To už bych chtěl asi hodně, že?

Rubriky: zápisky truckera | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Neboj se a jdi do toho!

Kdysi jsem se kamaráda Luďka ptal, co by měl člověk udělat, aby dokázal věrně zachytit skicu toho co vidí, nebo co si představuje. „To je naprosto jednoduché. Stačí mít papír, tužku a umět si představit, co chci namalovat.„, odpověděl.

Středa, 17 hod., vagón metra. Ob sedačku vedle mne dosedá mladý muž. Spíš ještě kluk. Trochu zanedbaného zevnějšku, ale určitě ne bezdomovec. Z batohu, který před dosednutím položil na zem, vytahuje skicák. Ještě chvilku loví v batohu a vyndavá plechové pouzdro na tužky. V tu chvíli se začíná stávat objektem, pro první zvědavé oči spolucestujících. Vybírá v plechovém pouzdru správnou tužku. Otvírá skicák, na čistém listu papíru a chystá se tvořit. Důkladně zkoumá hrot tužky. Zřejmě se mu zdá málo ostrý, vyndavá z batohu nůž na koberce a seřezává špičku tužky, do ještě ostřejšího hrotu. Při každém poskočení vagónu, se mu daří, již skoro-hotovou špičku přeříznout. Jestli si ho do té chvíle ve vagónu nikdo nevšiml, tak jeho, čím dál hlasitější nadávky, upoutají pozornost posledních „nevědomých“. O dvě stanice později, nastoupivší turisté, jej se zájmem fotí. Budiž jim to odpuštěnou. Po dalších pěti zastávkách, je pod nebohým malířem, hromádka tuhy, odřezků dřeva a ve skicáku ani čárka. Na Vyšehradě vše podrážděně naházel do batohu a vystupil. Celý vagón jej pozoruje, přes skla vozu a zavírajících se dveří. V očích cestujících lze číst zklamání, že nebyli svědky vzniku nového díla. Nebo snad soucit, že se mu v kolébajícím dopravním prostředku, nepodařilo tužku ořezat? Těžko říct. 

Shodou okolností, téhož dne večer, telefonuji s kamarádem Luďkem. Nevyprávěl jsem mu tento zážitek, ale dlouho jsme mluvili o skutečnosti, že by se člověk neměl bát a stydět, dělat to, co ho baví. Někdy je to jen relax a uvolnění, jindy nutná součást našeho života, která nám pomáhá v pohybu vpřed. 

Takže se ničeho nebojte a jděte do toho!

Rubriky: z mobilu | Štítky: , , , | 7 komentářů

Zády po směru jízdy? Nikdy!

Již jako dítě jsem zjistil, že sedět v zadní části dálkového autobusu, u mne vyvolává zvracení. Vlastně jsem v autobuse zvracel, na jakémkoli místě. Ač nadopován Kinedrylem, vždy jsem spolehlivě naplnil připravený igelitový pytlík. Při představě, že bych si po cestě mohl i číst, potřeboval bych asi igelitovou tašku. Kolikrát jsem si přál, mít u sebe pytlík papírový, z letadla, zastrkávaný v kapsičce sedadla před vámi, spolu s propagačními materiály letecké společnosti, a moci jej použít, jak jsem to viděl ve filmech. I když jsem letadlem letěl dvakrát v životě, nikdy se mi to nesplnilo. V letadle jsem byl rád, že jsem přežil start, let a přistání. Psal se totiž rok 1986 a flotilu dopravních letadel Československých aerolinií, tvořila letadla Iljušin a Tupolev. Zejména na trase do Bulharska.

Jak jsem záviděl zahraničním turistům, kteří do naší země přijížděli v Neoplanech, vybavených čtyřsedačkou, umístěnou proti sobě a mezi nimi stoleček s lampičkou. Avšak při pomyšlení, že by na mne jistě zbylo místo zády po směru jízdy, se mi zvedl žaludek, jen jsem takový autobus zahlédl.

V dospělosti jsem zjistil, že trpím další cestovní fóbií a to posezem, na zadní sedačce automobilu. Já musím prostě vidět kam vozidlo směřuje. A pohled přes něčí hlavu, ve mně vyvolává pocit jízdy po slepu. Nejraději jsem ovšem za volantem. To jsem potom pánem situace. 😉

Nedávno jsem cestoval na druhý konec republiky. Mohl jsem jet autem, ale věděl jsem, že požiju (alkohol) a tušil jsem, že ne málo, což se potvrdilo a nechtěl jsem riskovat zbytkový alkohol v krvi při návratu. Rozhodl jsem se tedy cestovat vlakem. Nákup jízdenky v e-shopu Českých drah, je jen pro otrlé dobrodruhy. Když jsem se po půl hodině, snažením pokus-omyl, dostal do samého finále nákupu, k pokladně, rozhodl jsem se pro rezervaci místa, pro všechny případy. Vědět co mě čeká, raději jsem si našel místo někde v koutě, po nástupu do rychlíku. Nejen, že jsem nebyl schopen poznat, kterým směrem se vlak bude pohybovat, abych okolní krajinu nejprve viděl a těšil se z míst, ke kterým se blížíme a ne se jen smutně dívat, kudy že jsme to projeli, ale hlavně z mého syndromu „zády po směru jízdy„. Navíc jsem si málem koupil místenku do vozu pro ženy, děti a invalidy, ačkoli jsem jasně zaregistrován, jako muž.

Hop nebo trop, ukončil jsem nákup kliknutím na sedadlo uprostřed vagónu. Samozřejmě, že bylo zády po směru jízdy, což jsem zjistil ve chvíli, kdy se vlak rozjel. Při nástupu nebyl čas zjišťovat, ke kterému konci je připojena lokotka, byl jsem rád, že jsem našel správné nástupiště, vlak i vagón. Neřkuli správné nádraží. Cestování na větší vzdálenosti, je pro mne stejně traumatizující, jako cokoli, co mám vykonat poprvé a nejlépe osamocen.

Jak vlak sebou trhl a já šel do předklonu, věděl jsem, že je zle. Hbitě jsem se přesunul na protější, volnou, sedačku, na které jsem vytrval do cílové stanice. Vlak byl poloprázdný a tak jsem si nenárokoval cizí sedadlo. Já prostě zády po směru jízdy nepojedu!

A co vy? Máte podobné cestovatelské problémy?

Rubriky: takhle mi tu žijem | Štítky: , , | 2 komentáře

Tichý jako myška!

Vždy jsem si zakládal na skutečnosti, že se ve známém prostředí, dokážu, i po tmě, pohybovat celkem rychle a potichu. Tedy v případě, že ve tmavém koutě zrovna neleží černý pes, kterého můj příchod nechává klidným a dál se oddává beztarostnému spánku, dokud na něj nešlápnu. 😀 Ale takové chvíle jsou již dávno pryč. 😞

Lidské smysly, jsou úžasná věc. Dokáží varovat před nebezpečím a ve chvíli, kdy je jeden z nich potlačen, další přebírá, alespoň částečně, jeho funkci. Vejdete-li z prostředí plného světla, do naprosté tmy, chvíli trvá, než se oči této změně přizpůsobí, alespoň do takové míry, abyste mohli vnímat, alespoň obrysy předmětů. V tu chvíli však zesílí sluch a i hmat je mnohem jemnější. Jste-li, v pro vás známém prostředí, je pohyb mnohem jednodušší, protože si pamatujete rozestavění nábytku a jiných doplňků. Pohyb je sice stížen, ale ne nemožný. Ne každý je v takové chvíli dostatečně otrlý na to, aby v celém bytě rozsvítil světlo, usnadnil si tím pohyb a nejlépe vzbudil celou spící rodinu. 😱🙈😱

Zajímavým momentem je, kdy v jednu chvíli potlačíte více smyslů najednou. Vyzkoušel jsem si to dnes ráno, po návratu z práce. Tím, že nyní jezdím hromadnou dopravou, přes celé město, vrátil jsem se k poslechu hudby, nebo různých podcastů, do sluchátek. Vždy, při návratu, jsem přehrávač vypínal, sluchátka zamotal do kapsy a v tichosti vstupoval do domu. Dnes jsem byl zaujat poslechem tak, že jsem se rozhodl, přehrávač nevypínat. Zbývalo mi několik posledních minut podcastu. Ano, mohl jsem těch pár minut vydržet před barákem, nebo dát pauzu a po bezpečném vmanévrování do postele, si poslechnout konec, ale já se vydal, se sluchátky v uších, vstříct bytové tmě. 😎😎😎

Tma a přehrávaný zvuk v uších, ze mě udělal slona v porcelánu. Do všeho jsem narážel, když jsem chtěl prsty nahmatat zábradlí schodiště, nemohl jsem jej najít, nohou jsem nebyl schopný trefit první schod. Byl jsem hluchý a slepý. Až když jsem sluchátka vytáhl z uší, byl jsem schopný, začít se ve tmě orientovat a bezpečně a potichu, dorazit do svého pokoje. 😀😀😀

Jestli nevěříte, někdy sami vyzkoušejte!

Rubriky: takhle mi tu žijem | Štítky: , , , , , , | 2 komentáře

Opravdové píchání!

Moje poprvé, bylo někdy kolem osmnáctého roku života. Už tenkrát se mi to hrozně líbilo a vždy jsem se zájmem pozoroval někoho, kdo už měl svoje poprvé za sebou. Již tenkrát jsem věděl, že to chci také.

Moje poprvé jsem si dělal sám! Předtím jsem vyzkoušel několik technik, ale žádná nebyla ta správná. Buď to dlouho nevydrželo, nebo to bolelo, prostě to nebylo ono. Až jednoho dne, jsem vyslechl rozhovor, ze kterého jsem pochopil správnou techniku. Sehnal jsem všechny pomůcky a rozhodl se, že to vyzkouším. Nebylo to dvakrát příjemné, ale výsledek se dostavil. Bylo to tam! Samozřejmě jsem se hned musel pochlubit kamarádům. Koukali na mě jako na blázna, nikomu se do podobného zážitku nechtělo.

Jak roky přibývaly, začal jsem s tím mít problémy. Ani ne fyzické, jako psychické. To znamení jsem si stále s sebou nesl. Kdo to věděl, chtěl vědět co to mělo znamenat. Asi nejhorší bylo, když se moje malé děti začaly zajímat o význam a proč jsem to tenkrát udělal. Dětem nemá cenu lhát a tak jsem jim řekl pravdu. Starší syn tenkrát prohlásil, že až bude velký, taky to chce vyzkoušet. Dnes už mohu potvrdit, že vyzkoušel, ale rovnou na profesionální bázi, ne jako já sám doma samotinký. Mladšímu jsem dokonce, v zápalu euforie, chtěl poprvé zaplatit. Naštěstí měl víc rozumu než já, když prohlásil: „To by nás doma maminka nepochválila!“ Přitom věděla kam jdeme a jaké nebezpečí tam na nás číhá.

A potom zase čas plynul jako voda v řece. Dny, měsíce, roky a roční období se pravidelně střídala, jako listy v kalendáři, až nastala chvíle, kdy jsem si řekl: „Tak a teď to chci zkusit od profesionála!“ Protože jsem znal člověka, který se tímto zabýval, s důvěrou jsem se na něho obrátil. Vysvětlil jsem mu svoje potřeby, nápady a návrhy a on mi sám navrhl řešení. Několikrát jsme jeho návrh konzultovali, radili se o detailech, až jsem byl plně spokojen. Zbývalo jen domluvit datum a čas provedení. Těšil jsem se jako malý kluk, že konečně prožiji své poprvé v rukou odborníka.

Nastal Den D, kdy k tomu mělo dojít. Hned po práci jsem vyrazil ke kamarádovi, protože provedení mého poprvé si vyžadovalo delší přípravu a samotné provedení, také nebylo časově jednoduché. Nehledě na skutečnost, že ač jsme o sobě věděli mnoho ze svých zájmů, face to face jsme se viděli poprvé. Pozorovat Luďka při práci, je opravdový zážitek. Chvíle soustředění se střídají se zajímavým vyprávěním z různých oblastí jeho života. Celodopolední sezení mě utvrdilo ve správnosti rozhodnutí, svěřit se do jeho rukou. Luděk není jen umělec, řemeslník, báječný člověk, ale hlavně kamarád, který rád přijme výzvu a nepřestane, dokud nepadne únavou on, jeho ruka, přístroj, nebo samotná oběť, která si to všechno vymyslela. Já, Luděk, ruce i přístroj, jsme vydrželi až do konce.

Někdo již možná tuší, někdo poznal, ale kdo stále neví, tak ještě jedna malá nápověda.

IMG_0220-0
Luděk při práci

IMG_0222-0
A moje první tetování

Již teď je jasné, že toto tetování nebude poslední. Snad mohu prozradit, že Luďkovou rukou vzniká nový, originální návrh mého tetování. Jestli vše dopadne tak, jak si oba představujeme a já věřím, že ano, tetovat se bude na konci února.

Rubriky: takhle mi tu žijem | Štítky: | 2 komentáře