Zády po směru jízdy? Nikdy!

Již jako dítě jsem zjistil, že sedět v zadní části dálkového autobusu, u mne vyvolává zvracení. Vlastně jsem v autobuse zvracel, na jakémkoli místě. Ač nadopován Kinedrylem, vždy jsem spolehlivě naplnil připravený igelitový pytlík. Při představě, že bych si po cestě mohl i číst, potřeboval bych asi igelitovou tašku. Kolikrát jsem si přál, mít u sebe pytlík papírový, z letadla, zastrkávaný v kapsičce sedadla před vámi, spolu s propagačními materiály letecké společnosti, a moci jej použít, jak jsem to viděl ve filmech. I když jsem letadlem letěl dvakrát v životě, nikdy se mi to nesplnilo. V letadle jsem byl rád, že jsem přežil start, let a přistání. Psal se totiž rok 1986 a flotilu dopravních letadel Československých aerolinií, tvořila letadla Iljušin a Tupolev. Zejména na trase do Bulharska.

Jak jsem záviděl zahraničním turistům, kteří do naší země přijížděli v Neoplanech, vybavených čtyřsedačkou, umístěnou proti sobě a mezi nimi stoleček s lampičkou. Avšak při pomyšlení, že by na mne jistě zbylo místo zády po směru jízdy, se mi zvedl žaludek, jen jsem takový autobus zahlédl.

V dospělosti jsem zjistil, že trpím další cestovní fóbií a to posezem, na zadní sedačce automobilu. Já musím prostě vidět kam vozidlo směřuje. A pohled přes něčí hlavu, ve mně vyvolává pocit jízdy po slepu. Nejraději jsem ovšem za volantem. To jsem potom pánem situace. 😉

Nedávno jsem cestoval na druhý konec republiky. Mohl jsem jet autem, ale věděl jsem, že požiju (alkohol) a tušil jsem, že ne málo, což se potvrdilo a nechtěl jsem riskovat zbytkový alkohol v krvi při návratu. Rozhodl jsem se tedy cestovat vlakem. Nákup jízdenky v e-shopu Českých drah, je jen pro otrlé dobrodruhy. Když jsem se po půl hodině, snažením pokus-omyl, dostal do samého finále nákupu, k pokladně, rozhodl jsem se pro rezervaci místa, pro všechny případy. Vědět co mě čeká, raději jsem si našel místo někde v koutě, po nástupu do rychlíku. Nejen, že jsem nebyl schopen poznat, kterým směrem se vlak bude pohybovat, abych okolní krajinu nejprve viděl a těšil se z míst, ke kterým se blížíme a ne se jen smutně dívat, kudy že jsme to projeli, ale hlavně z mého syndromu „zády po směru jízdy„. Navíc jsem si málem koupil místenku do vozu pro ženy, děti a invalidy, ačkoli jsem jasně zaregistrován, jako muž.

Hop nebo trop, ukončil jsem nákup kliknutím na sedadlo uprostřed vagónu. Samozřejmě, že bylo zády po směru jízdy, což jsem zjistil ve chvíli, kdy se vlak rozjel. Při nástupu nebyl čas zjišťovat, ke kterému konci je připojena lokotka, byl jsem rád, že jsem našel správné nástupiště, vlak i vagón. Neřkuli správné nádraží. Cestování na větší vzdálenosti, je pro mne stejně traumatizující, jako cokoli, co mám vykonat poprvé a nejlépe osamocen.

Jak vlak sebou trhl a já šel do předklonu, věděl jsem, že je zle. Hbitě jsem se přesunul na protější, volnou, sedačku, na které jsem vytrval do cílové stanice. Vlak byl poloprázdný a tak jsem si nenárokoval cizí sedadlo. Já prostě zády po směru jízdy nepojedu!

A co vy? Máte podobné cestovatelské problémy?

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Zády po směru jízdy? Nikdy!

  1. jolana88 napsal:

    A co horská dráha? 😆 Nemáme podobné problémy. Naopak – přítel Musí sedět vzadu nikoli proto, že by se mu dělalo špatně – ale má dojem, že přijatelná cestovní „rychlost“ je tak 20km/hod. Jakmile je vyšší, má tendence „korigovat“ řízení :/ btw. syna (děti) naopak učím sedět v busu na zadních sedadlech, proti směru – kvůli bezpečnosti.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s