Sam ve vytahu. Tedy ne sam, se psem.

Dnes jedna vesela historka o situaci, do ktere jsem se nikdy nechtel dostat.

Aiky si v pondeli něco udelala s predni tlapkou a nemuze chodit po schodech. Bereme ji vem vytahem, aby tlapu namahal co nejmene a bez Bacardiho, aby mela klid.

Dnes rano jsme, jako kazdy jiny den, vyrazili z bytu, do vytahu a ven. Na tom by nebylo nic divneho. Ale pri zpatecni ceste, z venku, do vytahu a do bytu, se zvrhlo.

Vytahove dvere zavreny, tisknu tlacitko naseho patra, ohybam se k Aiky, abych ji sundal obojek a v tom se to stalo. Co? Prave, ze nic! Ani nevim, jakou vertikalni vzdalenost vytah urazil, ale v okamziku, kdy zastavil a ja chtel s Aiky vystoupit, jsem zjistil, ze stojime v mezipatre! 😮 Opet tisknu tlacitko naseho patra a vytah se dava do neuveritelne pomaleho pohybu. Zastavuje. Jenze opet nekde mimo uroven dveri. Diky vnitrnim, bezpecnostnim, dverim, to nelze poznat. Mackam tlacitko prizemi a vytah se snecci rychlosti vydava smerem dolu. Zastavuje v prizemi a nic. Vnitrni dvere zustavaji zavreny. Koukame se s Aiky na sebe, jako co to ma znamenat. Zkousim otevrit dvere, nic! Mackam tlacitka pater, nic! „Tak Ajo, jsme zasekly!„, mluvim na psa. Vypada, ze ji to vadi mene nez me.

Jenze doma ceka druhy pes, na svoji ranni prochazku, musim take jet do prace, mám strasnou chut na cigaro, ale hlavne u sebe nemam mobil a v tuto nekrestanskou hodinu, se po baraku zrovna nikdo neproduciruje. Znovu zkousim otevrit dvere. Nic, nic a zase nic. „Neda se nic delat, vzbudime barak.„, rikam Aiky a mackam tlacitko zvonku v nouzi. Cekam, ze se nocnim tichem rozezvuci zvuk alarmu, ale je ticho. Mackam jej znovu a znovu. Najednou se z reproduktoru ozve vyzvaneni. Premyslim, jak jsem to dokazal a kam se dovolam. K memu prekvapeni, se z reproduktoru ozval hlas operatorky vytahove firmy, ktera je instalovala a servisuje. Nahlasuji adresu a stav clovek a zvire v nouzi. Operatorkou je prislibena brzka pomoc.

Vidis Ajo, pomoc je na ceste, budeme zachraneni.„, rikam psovi, sedam si k nemu a hladim ji. Nemam hodinky, nevim kolik je hodin. Slysim nekoho na chodbe! Je to soused, bydlici pod nami. Boucham na nej a zadam jej, aby dosel vzbudit #mojezlato, ze jsem se psem zasekly ve vytahu. Slysim zvonek u nasich dveri, jak vyhrava veselou melodii, kterou tak nesnasim, do domovniho ticha. Vraci se a ukazuje mi palec nahoru, asi v domneni, ze vytahova kabina je zvukotesna. Jak tedy rozumnel, ze ma dojit vzbudit manzelku?

Kdyz uz je vzhuru #mojezlato, zveda se mi nalada. Kdyz bude nejhur, zavola z meho mobilu do prace, aby je informovala o situaci a ze dorazim, az budu vysvobozen. Cas se vlece, nebo strasne leti. Bez toho, abyste vedeli kolik je hodin, nepoznate spravnou odpoved. Opet se rozsveci svetlo na chodbe. Smutne se divam skvirou mezi dvermi, ktery stastlivec pouzil schodiste, misto jizdy vytahem. Vidim postavu v monterkach! Ano, je to pracovnik vytahove firmy, nas zachrance. Otevira dvere a my muzeme ven! Aiky vesele poskakuje na chodbe a ja se mu snazim vysvetlit, co se s vytahem stalo. „Na to pane prijedou jini machri, pane, ja vas prijel jenom vyprostit!„, odpovida, zamyka vytah a odchazi. Stojim pred vytahem jako trubka a snazim se pochopit situaci zachranenych, kteri svym zachrancum vypraveji nepodstatne detaily z radosti, ze je nekdo zachranil.

Beru Aju do naruce a vybiham s ni po schodech k bytu. Ve dverich se potkam s #mojezlato, ktera miri s Bacardim ven. „To byl fofr!„, rozespale se na mne usmiva. 🙂 „Kolik je hodin?„, ptam se a divam se na mobil. Je pet, nejvyssi cas vyrazit do prace. Kdyz odpocitam cas, kdy jsem se rano oblekal a nez Aiky venku udelala potrebu, byli jsme ve vytahu zaseknuti +- 30 minut. Od chvile, kdy se ozvala operatorka vytahove firmy a nez prijel technik, neuynulo vic, jak 20 minut. Musim smeknout klobouk pred takovou rychlosti.

Nasypal jsem Aiky granule, rovnou je pripravil i pro Bacardiho, vypil studene kafe a vyrazil do prace. Kdyz jsem jim to vypravel, tak se smali. Mne to v tom vytahu tak zabavne nepripadalo. Ted uz chodime po schodech. S Aiky v naruci!

P.S. Psano s jednodennim zpozdenim.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s