Ano zijeme! Muzeme jet kam chceme, muzeme si koupit co chceme.
Ale mame na to cas? Ne, nemame. Musime se sakra co ohanet, abychom na to meli a mohli si to malo uzit.
A to ma byt ta stastna doba? Pracujeme od nevidim do nevidim, protoze se bojime o sve pracovni misto. Lidi, kteri by tu samou praci delali, treba i za nizsi mzdu, jsou pry pred dvermi firem, fronty. Uz jste je videli? Vitezi levna pracovni sila a ne poctive odvedena prace. Tu totiz nikdo neni ochoten zaplatit.
Lide, zijici ve mestech, se mají dobre! Kdo takovou hloupost řekl? Lidi je ve meste, jako makovych zrn v poli. Vzajemne se neznaji, natoz, aby se zdravili. A ten vzduch! Jen si v tuto dobu vylezte na kopec a za mestem a rozhlednete se! A to je dobre ziti?
Vitezi jen nejsilnejsi! A ja dodavam, jen nejagresivnejsi, nejdravejsi, nejhladovejsi! Slaby jedinec jen ustupuje a podleha. Jen vudci davu a smecek, urcuji pravidla. Ostatni se jimi musi ridit. A to je stastna doba?
Presto se mame dobre a podlehame teto iluzi a predstave. Nemame na sebe a sve blizke cas. Presto jsme stastni, kdyz jim muzeme doprat nejake to siditko, nebo pozlatko, v podobe maleho hmotneno statecku. V podobe cetky, tretky, kterymi jsme denne masirovani v reklame, rikajic, ze bez toho nemuzeme zit, byt, existovat. A dokonce vam na to i pujci!
Jak máme deti ucit hodnotam, kdyz, ac bychom chteli a snazime se, stejne je nelze plne nedodrzovat? Ucime deti chodit, psat, pocitat, cist. Naucime je zakladum, vybavime je znalostmi a jeste neco, ze sveho zivota, jim dame do vinku. Na to ostatni uz musi prijit sami.
Kdyz je stastne nase okoli, jsme stastni i my. Ke stesti staci malo. Jeden usmev, sladka pusa, rozkvetla kytka, ptaci zpev, hrajici si deti, kdyz dostanete prednost, najdete v postovni schrance hezky pohled, kdyz sviti slunicko. Udelejme lidi kolem sebe stastni!
Tak co zijeme ve stastne dobe?
znáte dobu, která byla „šťastná“? 😉 dětem předáváme hodnoty, co vyznáváme – a je tedy na nás je naučit, že štěstí je všudypřítomná maličkost. A nejen děti. (že lidem se v mnoha případech nechce pracovat – by byla jiná diskuze)
Taky nevím, kdy a kde byla ta doba, že se málo pracovalo a byla šťastná… Rozhodně si nepamatuju a ani z literatury neznám, že by kdy byla doba, aby lidi žili v bezpečí, hygieně, zdraví, mohli studovat, cestovat s dětma, kupovat jim hromady knížek, ze by děti dělníků, ne šlechty, mohly jezdit na koni nebo k moři a jíst maso víc, než 4x do měsíce, možnost učit se jazyky, podívat se do Egypta, když to berou ve škole… A nijak tím rozhodně netrpí množství lásky a kvalita hodnot, co dostávají od rodičů. Ve 20. Století taková doba nebyla, předtím byla po staletí robota, děti nevolníků měly naočkované desatero, aby prožili život v pokoře, nebo spí šstrachu, ale ne před Pánem nebo lidmi, ale jejich pánem, majitelem lidí a aby pracovali 20 hodin dennodenně. I matky. Báli se a mlčeli, rodina byla jen prostředek pro plození pracovní síly. Hodnoty se smrskly na instinkty. A před tím nevím, asi mamuti. Kdy to teda mělo být?
Nikde není psáno, že šťastná doba je ta, kde se nepracuje a přitom se dobře žije. Takové štěstí mají jen vybraní jedinci. Ti ostatní jej musí hledat mezi sebou. 🙂
No a ktera to teda byla?
Ja nevim, o zadne takove jsem nepsal. 🙂
Nebyla žádná.
Kazdy si ji musi udelat sám. 😉
Bohužel, nejen my (rodiče), jsme ti kteří dětem předávají současné hodnoty. 🙂