Maybe!

Kolem toho obchodu, jezdí denně dvakrát. Ráno tam a odpoledne zpět. Pokaždé se podívá přes výlohu dovnitř a pokaždé si řekne, že si tam jednou něco koupí.

Je to obyčejný obchod s potravinami, kterých jsou podél silnic desítky. Není jediný, kolem kterého denně jezdí. Ani není ničím výjimečný. Přesto, jako jediný, přitahuje jeho pozornost.

Ráno je ještě zavřený. Za výkladními okny je vidět vystavené zboží. Jen ruka zkušeného, nebo šikovného pracovníka, dokáže naaranžovat zboží tak šikovně, jako v tomto obchodě. Přes sklo je vidět opuštěná pokladna, která čeká na svoji obsluhu. Posledním prvkem, poutajícím pozornost, je do tmy svítící bankomat na rohu.

Odpoledne, když se vrací, je obchod plný lidí. Malé, přilehlé parkoviště, je plné aut. Možná to je skutečnost, proč se v obchodě ještě nezastavil. Parkovat v přilehlých ulicích se mu nechce. „Když jsem jednou zákazník, chci zaparkovat na parkovišti patřícímu obchodu.„, zdůvodňuje svoje rozhodnutí. Možná je to lenost, udělat několik kroků navíc, možná ješitnost, možná výmluva, aby nemusel zastavovat. Takto se jen, přes výlohu, podívá dovnitř a dál pokračuje v jízdě.

Co se má stát, to se stane. A také se to jednoho dne stalo. U obchodu se uvolnilo parkovací místo, právě ve chvíli, kdy tudy projížděl a nutně potřeboval něco koupit. Doma se mu již do obchodu nechtělo a tak nabízenou možnost přivítal. „Zabiju dvě mouchy jednou ranou!„, řekl si a odbočil na parkoviště.

Těšil se, jestli návštěva obchodu splní jeho očekávání. Těšil se, až uvidí obchod zevnitř. Zaparkoval a pomalu kráčel k obchodu. Podržel dveře lidem, kteří vycházeli a se zatajeným dechem vešel. Již s prvním krokem uvnitř věděl, že zklamaný nebude. Uvnitř to bylo větší, než si představoval. Obchod byl tvořen dvěma místnostmi, kdy ta menší, zadní, byla určena jen pro nápoje.

Pomalu procházel obchodem a kochal se vystaveným zbožím. Jak bylo naaranžované za výlohou, tak stejně bylo i uvnitř. Žádné chaotické rozložení, aby kvůli akční nabídce musel projít celý obchod, ale pěkně podle druhů a určení. Na první pohled bylo znát, že zde jde o zákazníka, ne o výdělek. Připomínalo mu to místa, kam se člověk rád vrací, protože ví, že je tam zákazníkem a ne někým, kde raději rychle nakoupí a ví, že už se tam nikdy nevrátí.

Úplně zapomněl, pro co do obchodu šel. Nebo tam šel jen ze zvědavosti a volné parkovací místo byla jen zástěrka. „Když už jsem tady, tak musím něco koupit.„, říkal si pro sebe, když chodil mezi regály. Pocit, že se prochází, jen tak, mezi regály a nemá potřebu nic koupit, byl pro něho v tuto chvíli dostačující. „Tento obchod si ale zaslouží, abych něco koupil! Když už jsi vešel, tak jsi sem přeci pro něco šel, ne? Toto není galerie!„, nahlodával jej vnitřní hlas.

Nakonec popadl první věc, o které si myslel, že ji měl koupit, limonádu v akci a hrdě kráčel k pokladně. S příjemným překvapením, jak vypadá obchod uvnitř, byla spojena i touha poznat obsluhu toho kouzelného místa. Za kasou seděla usměvavá a mladá pokladní. Jeho dlouhodobá zvědavost, byla náležitě odměněna. Přistoupil k pokladně a položil na pás limonádu. Pokladní zvedla oči a řekla: „Jen limo?“ a načetla čárový kód. „Myslela jsem, že když tak dlouho vybíráte, že to bude větší nákup.

Možná. Příště. Snad.„, řekl tiše, zaplatil a spokojeně odcházel. Ještě než vyjel z parkoviště, podíval se do zpětného zrcátka, ve kterém viděl pokladní, jak se dívá za jeho odjíždějícím autem. Možná. Snad v koutku jejího oka, se třpytila kapka.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice povídky se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s