Chtělo by to víc pozitivních zpráv!

Ve chvíli, kdy dostanu odvahu a zapnu televizní zpravodajství, zjistím, že moje představa, že se dozvím něco pozitivního, je stále naivní. To samé platí o denním tisku. Při těchto chvilkových pomatení jsem překvapen, kolik negativních zpráv a událostí, je divákovi, nebo čtenáři, předkládáno. Vraždy, loupeže, okrádání, tragédie, válka. Asi nejčastější náměty televizních a novinových zpravodajství.

S #mojezlato nejraději sledujeme programy kabelových a satelitních stanic o vaření, přírodě a technologických odvětví. Tam je, zřejmě, nejmenší pravděpodobnost negativních událostí. Mimo spáleného pokrmu, uříznutého kuchařova prstu, odstřelení starého mostu, aby jej nahradil nový, nebo lovu kosatek v hejnu Plejtváků obrovských, zde nehrozí nic, z prostředí lidského světa.

Nedávno jsem u rodičů listoval víkendovým vydáním jednoho celorepublikového listu. Na každé stránce jsem našel, minimálně, jednu tragickou událost. „Ani ty noviny se nedají číst! Jedna tragédie na každé straně.„, znechuceně jsem konstatoval, když jsem je odložil. Některá média na tom mají vybudovanou imidž. Čím větší tragédie, tím lépe. Vždyť koho by nepotěšilo cizí neštěstí, že?

A přitom se neustále hovoří o potřebě pozitivního myšlení. Ale jak má člověk myslet pozitivně, když je, všemi možnými způsoby a ze všech stran, bombardován negativizmem? A přitom základní přehled o dění doma a ve světe, je základem kulturního rozhledu. Nelze se stranit negativním zprávam, ale je potřeba je také plně vyvažovat něčím kladným.

Teď zřejmě někdo namítne, že informací o kolektivních úspěších, o masové výstavbě, o nadúrodě, o splněných a překročených plánech, o výstavbě strategického významu, o kulturních a sportovních úspěších, o průmyslovém bohatství a podobných událostech, jsme byli masírováni prostřednictvím médií, před listopadem 89. A má pravdu. Důkazem budiž archivní záběry, které vysílá Česká televize. Některé jsou úsměvné, ale při většině z nich, můžeme jen smutně vzpomínat na okamžiky, na které jsme mohli být právem hrdi.

Já říkám, že takové záběry na televizní obrazovce, nebo v tisku, chybí. V současné době, kdy se všichni ženeme jen za vlastním úspěchem, nám chybí události, při kterých bychom mohli společně být hrdi, že jsme Češi! A těch pár fotbalových a hokejových událostí, kdy se lidé sejdou na náměstích a v hospodách, aby sborově zakřičeli: „Kdo neskáče, není Čech! Hop, hop, hop!„, aby potom po sobě zanechali plná náměstí rozbitých lahví, snad ani nelze počítat. Tomu říkám národní hrdost!

Je to smutné? Není. Taková je bohužel realita. Každému, kdo by se to pokusil změnit, budu ze srdce držet palce, aby se mu to podařilo.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem, zamyšlení se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s