Jak se dostal za tu zeď?

Už když se blížili, viděl tu hlavu, která na ně vykukovala zpoza zdi. Čím víc se blížili, tím byla frekvence objevování a ztrácení rychlejší. Vypadalo to, jako plavec u kraje bazénu, který se v hloubce snaží dostat ven a nemůže se odrazit od země, tak se houpavými pohyby snaží dostat tak vysoko, aby se přehoupl přes okraj a tím se dostal z bazénu ven.

Zajímalo ho, co tam ten člověk dělá. Zrychlil krok, aby u zdi byl co nejrychleji. Možná potřebuje pomoc? Možná je u konce svých sil a oni jsou jeho jediná záchrana? Ve chvíli, kdy byli od zdi jen pár kroků, objevila se hlava naposledy. Už to nebyla jen rychlá chůze, byl to běh o život. O cizí život.

Když se dostal až k samotné zdi, zjistil, že je tam nepatrná římsa, která umožňuje vidět dospělému člověku, co je za zdí. Rychle na ni vyskočil, aby se podíval, kam hlava zmizela. Naklonil se a zatočila se mu hlava. Pod ním se otevřela 200m propast. Leknutím se přehoupl zpět. Musí překonat závrať, vždyť tam někde na druhé straně je člověk! Snad tam tedy ještě je? V tom úleku se ani nepodíval přímo pod sebe!

Opět si stoupl na římsu a opatrně se podíval přes zeď přímo dolů. Byl tam. Viděl ho! Zatajil se mu dech, ale byl rád, že jej vidí. Stál na úzké plošině a držel se malých vystupků, vyčnívájících ze zdi. Nedíval se nahoru, ani dolů. Hleděl přímo před sebe, do volného prostoru. Vypadal jako skokan, odhodlávající se ke skoku. Snad ani netušil, že přímo nad ním je někdo, kdo se mu snaží pomoci. Stál vůbec o pomoc?

Jak stále ležel na břiše, nakloněný přes zeď, do volného prostoru, napadlo ho, jak se tam ten člověk dostal. Že by přelezl zeď a sestoupil na malinkou plošinu, to se mu zdálo téměř nemožné. Snad ani ne nemožné, jako nemyslitelné. Proč by se někdo snažil přelézt zeď, aby se desítky metrů nad zemí postavil na úzkou římsu a následně se snažil vyskočit zpět? Snad jen sebevrah? Nemyslel na to, jak mu pomoci, ale jak se tam dostal. Možná je to jeden z těch vyznavačů volného lezení, kteří bez jištění lezou po výškových budovách, nebo zdolávají složité přírodní útvary, aby si dokázali svoji výjimečnost a těsně před vrcholem mu došli síly, nebo jej přepadla jiná krize. Nevšiml si totiž, že by byl jakkoli jištěn.

Najednou člověk pod ním zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly. Neviděl v nich ani radost, ze záchrany, ani beznaděj člověka, před skokem do hlubiny. Vlastně ani nevěděl, co v nich vidí. Ten dole se na něho jen díval a on cítil, jak ho jeho pohled přitahuje. Cítil takové divné pouto. Najednou si uvědomil, že se naklání víc a víc a jeho těžiště se pomalu přesouvá na stranu za zdí. Uvědomil si, že pomalu zvedá nohy. Snažil se vrátit na správnou stranu zdi, ale tělo, jako by se mu samo začalo propadat do hlubiny pod ním. Čím víc se snažil nohy udržet na zemí, tím víc se nakláněl nad propast. Stále cítil ten pohled očí pod sebou.

V posledním okamžiku ucítil, že ho někdo chytil za nohy a začal stahovat zpět. Těžiště těla se přesunulo zpět a on věděl, že je zachráněn. V momentě, kdy byl již v bezpečí, konečně zahlédl ve tváři nešťastníka nějaký výraz. Byl to úsměv. Jen letmý, krátký, ale byl tam. Když se opět postavil pevně na zem, podlomila se mu kolena. Nohy mu změkly a on pomalu padal na zem. Opět jej zachytili ruce přítele.

Je tam. Je tam člověk.„, to bylo jediné, co dokázal říct. Pak už jen seděl tiše na zemi. Přítel jej pustil a opatrně se podíval přes zeď. Nikdo tam nebyl.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice povídky se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s