Poslední rozloučení

Účastnil jsem se již několika posledních rozloučení s velmi blízkými, i vzdálenými členy rodiny. Byl jsem i na pohřbu lidí, bydlících v naší ulici, lidí, které jsem znal, protože to byli přátelé rodičů, nebo to byli jen známí známých. Pokaždé to bylo rozloučení v obřadní síni krematoria. Jen jednou rozptyl na rozptylové louce.

Jsem člověk poměrně emotivní, takže každá účast na pohřbu ve mě vyvolala nějakou emoci. Většinou to byla vzpomínka na nebožtíka a na zážitky, které jsem s ním měl spojené. A bylo jedno, zda se jednalo o člověka blízkého, nebo jsem jej znal, jen jako “známého “. Každá vzpomínka mi vehnala slzy do očí. Nikdy jsem se za ně nestyděl. Ale to je myslím běžné u každého člověka, který se naposledy loučí s někým, koho znal.

Až do dnešního dne jsem znal pohřeb do země, jen z pobytů #navsi. Nikdy jsem se jich přímo neúčastnil, jen jako divák, za hřbitovní zdí. V posledních letech takových rozloučení ubývá, volí se modernější kremace.

S pohřbem do země, jsem měl také spojenou představu, že součástí posledního rozloučení, je i církevní obřad. Když jsem se dověděl, že se s #mojezlato zúčastníme posledního rozloučení na hřbitově, byl jsem z toho v rozpacích.

Skutečnost překonala všechny moje obavy. Rozloučení se konalo bez církevního obřadu, za což jsem byl osobně vděčný. Rozloučení se konalo v kruhu nejbližší rodiny a přátel. Sešli jsme se přímo na hřbitově, patnáct minut před zahájením obřadu. Nad vykopaným hrobem již byla připravena rakev se zesnulým. Kondolovali jsem nejbližším pozůstalým a čekali na zahájení posledního rozloučení. Stále jsem čekal, kdy se objeví farář, který obřad povede. Také jsem netušil, jaké emoce to ve mě vyvolá.

Farář, ani kněz se nakonec nekonal. Postáli jsme v tiché vzpomínce nad rakví, kterou poté pohřební zřízenci zpustili do hrobu. Z připravené ošatky vzal každý že smutečních hostí hrst okvětních lístků a vhodil je na rakev. Ještě chvíli jsme postáli, zavzpomínali a poté se rozešli.

Pro všechny zúčastněné, bylo po obřadu připraveno pohoštění, kterého jsme se s #mojezlato již neúčastnili. Musím se přiznat, že ač jsem měl z celého obřadu obavy, celá atmosféra na mne působila velice klidně a uvolněně. Snad to bylo samotným místem, protože kde jinde člověk najde více klidu, než na hřbitově.

Byl to přesně takový způsob posledního rozloučení, který bych si přál na své poslední cestě. Rozloučení v krásném dni, na krásném místě, se svými blízkými.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem, z mobilu se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s