Jako vosa na bonbónu!

V patnácti jsem chtěl získat řidičák na „fichtla„. Rozuměj, malou motorku. Zřejmě zásah vyšší moci tomu chtěl, že jsem ho nedostal. Až teprve se získáním řidičského oprávnění na auto, se mi naskytla možnost, posadit se za řídítka motocyklu. Této možnosti jsem do dnešního dne využil celkem 3x. 😀

Nikdy jsem neměl touhu řídit velkou motorku. Tzn. vše, co má objem válců vyšší než 50ccm. Výjimkou je, v současné době, možnost řízení motocyklu o objemu do 125ccm v režimu „variátor“ (to co řadí samo). A to je asi tak všechno, co bych chtěl jednou mít. Nic většího, silnějšího a mohutnějšího, mne opravdu neláká. Ano, říká se: „Nikdy neříkej nikdy„, ale k těmto strojům mám respekt.

Mimo zimního období, je potkávám na silnici téměř denně. Vesnického staříka na obstarožní babetě, mladé slečny na mopedu, rychlé pošli posly na skútrech, omladinu s mokrým řidičákem na malých objemech, postpuberťáky na silničních „kroskách„, všelijaké „anděly“ na silných mašinách. Mám rád motorkáře s mozkem pod helmou. Ať už sedí na stroji jakékoli kubatury a provedení, je na první pohled vidět, že jsou to muži (ale i ženy) větrem ošlehaní, se sluncem za zády a pohledem upřeným pevně před sebe. Vědí, kde jsou jejich hranice, jaké jsou možnosti jejich strojů, a z poza které, pomyslné, hranice už není návratu.

Proto mne občas jímá hrůza z chování „pseudomotorkářů“ na silnici. Předjíždění na plné čáře, kličkování mezi auty, jízda odstavným pruhem a další neduhy. Jasně, to dělají i řidiči aut, ale ti jsou krytí plechovým brněním. Ti na motorce jsou, ale, jakoby nazí. Ničím chráněni. O to víc je nad moje chápání, když mi kolem kamionu, na dálnici, proletí motorkář v tričku a kraťasech. Kdo nikdy neměl štěrk pod kůží a silniční lišej, i jen z pádu na kole, musí mít zřejmě pocit, že má azbestovou pokožku. Ale to je jejich věc.

Jako by měl být řidič auta připoutaný, měl by být motorkář náležitě oblečený. Motorka nemá airbag a minimální deformační zóny. Je sice vybavena množstvím asistenčních systémů, které se snaží co nejvíce chránit bezpečnost řidiče, ale porad je potřeba si uvědomit, že motorka má pořád jen dvě kola a při jejím ovládání je potřeba neustále udržovat rovnováhu.

Ale ze všech motorkářů mám nejraději „vosy na bonbónu„. Čím nižší objem motoru, tím větší rychlost, za pomoci co nejnižšího větrného odporu. Kdyby to šlo, lehnout na nádrž a nohy natáhnout za sebe. Hlavu schovat mezi ramena, bradu přitisknout na řídítka a nejlépe se schovat do vzduchového pytle auta jedoucího před ním. Nemám tušení, jestli si tito „bezmozci“ uvědomují svoje nebezpečné chování. Pro ně je důležité, že jsou králi silnice. Jenže pro ostatní jsou to jen hazardéři. S vlastním i ostatních bezpečností.

Věřím, že mezi mými čtenáři žádný takový „bezmozek“ není. A jestli se nějaký najde, tak věřím, že už brzy přijde na to, jak krásný je život. A to i bez nutnosti pokoření hranice, kdy z krásy kolem sebe, se stává souvislá čmouha barev.

Pamatujte! Nejdůležitější je vždy bezpečný návrat!

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice z mobilu, zápisky truckera se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Jako vosa na bonbónu!

  1. jolana88 napsal:

    transplantátoři 😦

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s