Proč ti co chvátají, si nepřivstanou?

Probouzím se do nového dne. Otevřeným oknem slyším ptáky, snažící se přehlušit můj neodbytný budík. Pozoruji slunce, jehož první paprsky se opírají do oken. Vstávám, nechce se mi, ale musím. Pomalu se ploužím bytem. Sbírám věci, které jsem večer nechal na zemi. V koupelně pouštím vodu do umyvadla a dívám se na sebe do zrcadla. Vypadám hrozně, včerejší, předchozí a i den před ním byli náročné.

Umeju se a jdu postavit vodu na kafe. Když ji zalévám, krásně voní po celém bytě. Dívám se do lednice a přemýšlím, čím bych nasytil hladový žaludek. Ve vrchní poličce se krčí seschlé střívko od paštiky, pod ním prázdný obal od salámu, skoro prázdná vanička od másla. Úplně dole je něco, co se ani neodvažuji hádat, že někdy bylo. Ve dveřích stojí láhev s mlékem. Jinak je lednice úplně prázdná. Kolikrát přemýšlím, proč ji vůbec mám. Zavřu dveře, chlad zevnitř je nepříjemný. Na dveřích mám pod různobarevnými magnetky lístečky s poznámkami. Aha, lednice mi slouží jako magnetická tabule.

Upíjím pomalu kafe, pořád krásně voní bytem a srovnávám si v hlavě termíny dnešních schůzek a povinností. Beru ze skříně čisté oblečení a jdu do koupelny. Pouštím sprchu a  lezu pod ní. Neznám po ránu lepší pocit, než chuť dobré kávy a vlažnou sprchu, která odnese noční chmury a tělo probere na celodenní boj. Nechám ještě chvíli stékat vodu po těle. Osuším se a obléknu do čistého. Je to zázrak, že se špinavé prádlo samo vypere, vyžehlí a složí do skříně. Oči zabloudí na hodiny. Jak jsem se kochal, úplně jsem zapomněl na čas. Mám zpoždění! To zas bude mela!

Beru klíče od auta, dopíjím zbytek kafe, zabuchuji za sebou vstupní dveře a běžím k autu. Na ulici přemýšlím, kde jsem včera zaparkoval. Chvilku mi trvá se zorientovat. V noci vypadá sídliště jinak, než za denního světla. Mačkám tlačítko dálkového ovladače a čekám, že které strany se ozve charakteristický zvuk alarmu vozu. Uprostřed ulice vidím zablikat světla auta. Jdu k němu. „Ani jsem ho tak dlouho nehledal.„, pomyslím si. Jenže to auto není moje! Znovu mačkám ovladač a rozhlížím se po ulici. „To by mi tak ještě chybělo, aby mi auto přes noc ukradli!“ Chodím z jedné strany na druhou a hledám auto. Čas neúprosně běží a já začínám panikařit. „To není možné, určitě jsem v noci přijel svým autem! Kde bych potom vzal od něho klíče?„, nadávám v duchu a slibuji si že si konečně pořídím GPS lokátor.

Opakovaně mačkám dálkový ovladač. Stoupám si na špičky a rozhlížím se, abych lépe viděl. „Jestli to auto tady je, proč neslyším pípnutí alarmu?„, ptám se sám sebe. Konečně, konečně jsem zaslechl charakteristický zvuk. Otáčím se po zvuku. Auto stojí zaparkované za kontejnery. Jinde v noci místo nebylo. Naši popeláři však jezdí brzy a auta, která blokují kontejnery, s oblibou jimi obstaví. Chudák „car“ se krčí mezi čtyřmi plechovými nádobami na odpad. Proto jsem ho nemohl najít. Dávám popelnice stranou a soukám se do vozu.

Startuji a řadím rychlost. Jak pospíchám, skoro přehlédnu auto, které projíždí kolem. Moc nechybělo a byli bychom v sobě. Rychle projíždím ulicí a najíždím na hlavní. Ten strejda stejně nikam nechvátá, tak se mu nic nestane, když musí trochu přibrzdit. Že je na hlavní, mě nechává klidným. Na semaforu mě sice dojel, ale jak jej pozoruji ve zpětném zrcátku, je v pohodě. Sice si něco mumlá pod vousy, ale to určitě nepatří mě. „Tak dělej.„, přemlouvám zelenou barvu. Jak se rozsvítí oranžová, řadím a vyrážím doprava k dálničnímu přivaděči. „Bába jedna jedovatá!„, vykřiknu, když se na přechodu objeví seniorka, snažící se přejít na zeleného panáčka. Stačil kousek a měl jsem ji na kapotě. Ale obratným manévrem jsem se ji vyhnul. Naštěstí v protisměru nic nestálo. Teď už se ženu na dálnici, směrem do centra. Ten červený trojúhelník, špičkou dolů, je určitě upozornění pro kamiony, že tady najíždějí auta pracujících a tlačím se mezi ně. Asi mě rádi vidí a zdraví mě dálkovými světly. Někdy mi i na přivítanou zatroubí. Na oplátku je zdravím levým prostředníkem z otevřeného okna a projíždím do prostředního pruhu, aby si nemysleli, že je chci brzdit.

Jenže i tam jsou nepříjemní řidiči. Nechtějí mi dát místo zadarmo a div, že mi nevjedou do kufru. Zkouším tedy levý, nejrychlejší pruh. Obsah motoru mi dává pocit, to je teprve to správné místo, kde mohu ostatním předvést jeho plný výkon. Dálkovými světly zdravím šneky před sebou. „Jestli se chceš ty nádhero malovat, měla si to stihnout doma!„, křičím na drobnou blondýnu, kvůli které musím brzdit. „Brzdí jenom posera!„, vykřikuji a v poslední chvíli strhávám volant doprava. Už jsem skoro v práci. Cesta trvá něco přes deset minut, ale košili mám na zádech propocenou, jako bych jel hodinu v odpoledním slunci. Na parkovišti vidím poslední volné místo. Jenže nejsem sám! Ale jsem tam první! Sice z druhé strany než bych měl, ale historie se neptá, jak jsi dosáhl vrcholu, ale pamatuje si, že jsi tam byl. Vypínám motor, vystupuji z auta a dívám se, jak „soupeř“ marně hledá další volné místo na zaplněném parkovišti. „Hlavně, že to nejsem já.„, říkám si a spokojeně mířím k budově.

Možná, kdybych vstal o chvilku dřív, mohl jsem zaparkovat ještě blíže vstupním dveřím. „, zauvažuji, když beru za kliku.“ Tak třeba zítra!

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice povídky, z mobilu se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Proč ti co chvátají, si nepřivstanou?

  1. jolana88 napsal:

    🙂 kolik lidí by si zjednodušilo život, kdyby vstali o pár minut dřív … nejen s autem ..

    • jiproch napsal:

      To si říkám pořád, ale také se mi to nedaří. Nebo tedy daří, ale zapomenu se doma před odchodem, jako ten „vypravěč“ příběhu. To ovšem neznamená, že je to osobní zkušenost, tak jak jsem ji odvyprávěl. 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s