Dědkovatím!

Když jsem se dozvěděl, že syn s přítelkyní čekají miminko, nedokázal jsem si představit, že se ve svých 42 letech stanu dědečkem. Už jen při té myšlence, jsem se vždy usmál. Znáte to, takový ten blažený výraz idiota. 🙂

Jak šel čas, začali jsme si doma s #mojezlato říkat „dědku a babko„. Začali jsme se chystat na roli prarodičů. Snažil jsem si vzpomenout, jak se drží miminko, jaké má tak malé dítě potřeby, jak často jí, co jí, jak se přebaluje, koupě a prostě všechny ty „starosti a radosti„, které jsou s tím spojené. 😉

Zhruba měsíc před narozením @kloucek_vnoucek jsem konečně přijal roli dědečka za vlastní. Začal jsem se opravdu těšit na příchod nového člena naší domácnosti. Osud a různá rozhodnutí těsně před porodem, tomu chtěli, že po narození Kubíka, jsme jej viděli jen po dobu, kdy byli v porodnici. Po propuštění se s ním #SkoroSnacha odstěhovala ke své matce.

Těžce jsme se s #mojezlato s touto situací vyrovnávnávali. Jak se říká: „Čas vyléčí všechny rány.“ Soustředili jsme se na jiné aktivity. Kontakt s vnoučkem jsme měli zprostředkovaný jen přes zprávy a fotografie.

Poprvé, po propuštění z porodnice, jsme jej při lékařské kontrole v Thomayerově nemocnici, kdy jsme #SkoroSnacha nabídli, že je tam odvezeme. Po týdnu to byli zase šťastné chvilky. Jak se také říká: „Štěstí přeje připraveným!„, slovo dalo slovo a #SkoroSnacha s Kubíkem, ještě ten den, jeli k nám, na „návštěvu„. A zůstali u nás tři dny. Následující týden u nás strávili další dva dny. Nakonec se stalo něco, v co jsme už ani nevěřili. #SkoroSnacha s Kubíkem, se k nám nastěhovali zpátky.

Stalo se tak za trošku zvláštních okolností, ale „špinavé prádlo“ se má prát doma, tak se o tom, zde, nebudu zmiňovat. Možná někdy, až čas a další okolnosti prokáží oprávněnost těchto rozhodnutí.

Jedno je však jisté, roli prarodičů, jsme si s #mojezlato, začali užívat „naplno„. Jak už jsem uvedl v titulku – dědkovatím! Doslova a do písmene. Po příchodu z práce, hned jak mě psi pustí skrz předsíň a přivítám se s #mojezlato (když je doma), vedou moje kroky ke Kubíkovi.

Už jsem zase zvládl přebalování, vítězím nad plínkou na plné čáře. Krmení, oblékání, to je, jako když se naučíte jezdit na kole, nebo bruslit. To se prostě nezapomíná. Ráno, když #SkoroSnacha ještě spí a #mojezlato už „šurdí“ po bytě, si vezmu Kubíka k sobě, chodíme po bytě, díváme se na obrázky, zvířátka, ba všechno co visí na zdi. Pozorujeme naše psy, jak leží po snídani, kočku, jak leží na parapetu a dívá se z okna.

Užívám si každou minutu s naším vnoučkem. Zkrátka, dědkovatím. A jsem na to hrdý! 🙂

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem, z mobilu se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Dědkovatím!

  1. Witch napsal:

    Dědečkujete, nedědkovatíte, v tom je rozdíl 🙂 To prvé je Vám bohatě přáno 🙂 O tom, že byste byl dědek, si povíme za pár desetiletí – ale je dost dobře možné, že se k tomu nesesunete 😉 Vy asi ne.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s