Když hezké chvilky končí!

Nikdy jsem neměl rád konec prázdnin. Byl to konec dní, kdy jsem ráno vstal, skočil do trička, kraťasů a vyrazil za kamarády. Byl to konec dní, které jsem trávil #navsi, u babičky a dědy. Konec dní plných dobrodružných výprav s bratranci do okolí vesnice. Každý den jsme objevili něco nového, čeho jsme si předtím nevšimli. Byl konec brouzdání v potoce, toulání se lesem, pozorování „družstevníků“ na poli. Záviděl jsem dětem, které #navsi bydleli, že mohou v dobrodružstvích pokračovat. Záviděl jsem bratrancům, že bydleli v blízkém městečku a k babičce a dědovi to měli kousek. Pro mne z Prahy to přeci jen byl „kraj“ světa. Byl jsem vděčný za víkendy, kdy se naši rozhodli, že pojedeme na chalupu. Konec prázdnin, jsem většinou obrečel.

Stejný pocit, který však netrval tak dlouho, jsem míval vždy, když končil zimní, nebo letní tábor, na které jsem pravidelně, každý rok jezdil. Nikdy se mi tam nechtělo, protože tam jezdili děti zaměstnanců továrny, kde táta pracoval a většina bydlela na jednom sídlišti, takže se vzájemně znali. Jen já byl „přivandrovalec“, protože naši postavili barák, tehdy ještě na okraji Prahy. Děti jsem neznal, i když se většinou někdo z předešlého roku, kdo byl také na stejném táboře, vždy našel. Také jsem se neuměl moc seznamovat, což mi dělá problém dodnes. Chvilku trvalo, než jsem zapadl do kolektivu. Když jsme se konečně s ostatními „táborníky“ vzájemně oťukali, byl pomalu konec tábora a mě zase bylo smutno, že už je neuvidím.

Podobné pocity jsem míval i ve chvílích, kdy jsem si pořizoval nějakou „hračku“. Dlouho jsem po něčem toužil. Rozmýšlel se, jestli si takovou věc pořídit, jestli ji opravdu potřebuji. Většinou jsem si sám odpověděl: „ANO, potřebuji.“ A tak jsem si ji pořídil. V prvních dnech mě pak hlodaly výčitky, že za utracený peníz, mohlo být něco jiného, důležitějšího. Ale proč si neudělat radost. Trudomyslnost brzy zmizela a já si užíval nového produktu některé světové značky. A byl jsem šťastný.

A tak to mám se vším příjemným, co prožívám a co jednoho dne skončí. Stejně jako teď, kdy po narození @kloucek_vnoucek, jsme za ním byli každý den v porodnici. Bylo to jen čtyřikrát, než je se #SkoroSnacha propustili a užívali jsme si každičký okamžik. V sobotu jsm ho viděl naposledy a připadá mi to jako celá věčnost. O patáliích, které předcházely tomu, proč náš vnuk s námi nebydlí, se rozepíšu, až to nebude tak „čerstvé“, tak „živé“. Důležité je, že jsme si užili opravdu každou chvíli, kdy jsme s nimi byli.

24042014258Kubík je rozkošné miminko, ale to je každé miminko, pro jeho nejbližší. Důležité je, že je zdravý a že se jim se #SkoroSnacha daří dobře.

Nezbavujte se dobrovolně hezkých chvil, vzpomínek a okamžiků. Není nic smutnějšího, než když nelze vzpomínat na něco hezkého. 🙂

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem, zamyšlení se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s