Já neběhám, já píšu!

Každý kdo občas běhá, a nemyslím teď dobíhání autobusu, tramvaje, vlaku, nebo na vodítku za psem po parku, ale takové to správné, rekreační tempo, někde v přírodě, anebo aspoň po chodníku, podél trávníku, vám řekne, že běhá pro radost. Někdo možná přidá, že běhá i pro zdraví, kondičku a udržení fyzické kondice. Ale jen ten, kdo běhá dlouho, vám řekne, že běhá, protože ho to baví, a když běhat nemůže (ať už z jakéhokoli důvodu) je nervózní, nemůže se soustředit, přemýšlí, jak to udělat, aby mohl nazout „kecky“ a vyběhnout.

Já neběhám. Jsem totiž děsně líný. Chodím z práce utahaný a mám tak akorát chuť se jít projít ven se psy. Nemít psy, tak jdu ven jen ve chvíli, kdy musím do obchodu pro kus „žvance“. Kouřím. Sice to nejsou tři krabičky cigaret denně, ale mé dýchání je někdy spíš sípot, než nádech, výdech. Ale mě to baví. „Tělo má jít do hrobu zhuntovaný!“ Jo, a nemám „kecky“ na běhání! Všechno to jsou výmluvy, ale pro mne argumenty.

Já neběhám, já raději píšu. Aspoň se tedy pokouším. Někdy mne to baví i po sobě číst! A když se to líbí ostatním, mám z toho upřímnou radost a mne mě to sednout k počítači a zase něco sepsat. A když nikdo nereaguje? Nic se neděje, zůstane to na síti, jako připomínka něčeho, k čemu jsem se chtěl vyjádřit. 😉

Snažím se psát každý den. Najít si chvilku, na několik desítek úderů prsty, do klávesnice počítače. Celý den se snažím v hlavě srovnat trasu písmenek, kterou musí od autora ke čtenáři. Když nemůžu psát, jsem nervózní. Hledám větvičku, které bych se zachytil a ta mi pomohla přesunout myšlenku na obrazovku, nebo aspoň na papír, abych ji mohl zachytit pro pozdější použití. Jsou dny, kdy to nejde. Přemýšlím proč, snažím se najít něco pozitivního, nějakou maličkost, o kterou bych se mohl opřít a psát.

A přitom je to někdy tak snadné. Sednu, prosty se rozeběhnou po klávesnici a za chvíli jsem v cíli. Jindy je to trápení. Dva kroky dopředu, jeden zpátky. Pomalinku se prokousávám úsekem, který jsem se rozhodl zdolat. Co chvíli mne něco zastaví. Zkusím se rozdýchat, najít nový směr. Někdy vyběhnu jen tak naslepo a čekám, kam mě prsty dovedou. Stane se, že uprostřed trasy zjistím, že jsem někde odbočil a jsem jinde, než jsem původně zamýšlel. Když po sobě zkontroluji „uběhlou“ trasu, zjistím, že to vůbec nebyla změna k horšímu, ale naopak, že jsem našel místo, o kterém jsem dosud nevěděl a „náhodou“ jsem se sem dostal.

Psaní mě baví. Je to relax, odpočinek, vypouštění myšlenek, které se tísní v hlavě. Přebytečnou páru je potřeba vypustit. To věděl už Denis Papin, když jej zřejmě napadla myšlenka principu tlakového hrnce. Myslím, že se psaním je to stejné, jako s běháním. Když tě to baví a uspokojuje, tak je jedno, z jakého důvodu to děláš.

Nyní mne prosím omluvte, musím se po dnešním „výkonu“ dojít osprchovat! 😀

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem, zamyšlení se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s