Den jako na kolotoči!

Vraťme se o několik dní zpět a prožijte se mnou den, jako v lunaparku. Plný kolotočů, houpaček a jízd na horské dráze.

Nastal den D, kdy #mojezlato nastupovala do nemocnice, na plánovanou operaci žlučníku. Od rána doma panovala atmosféra plná nervozity a zmatených pohybů. Jenže ne ze strany #mojezlato. To moje maličkost neustále pobíhala zmateně po bytě, přenášela věci z jednoho místa na druhý a zpět, stála v místě, kde nejvíce překážela a vůbec se chovala zmateně. Zřejmě to je následek předchozích odjezdů #mojezlato do nemocnice, k plánovaným operacím. Jsem prostě z těch, kteří jsou nervózní, když jejich „polovičky“ čeká chirurgický zákrok. Přitom #mojezlato je vždy naprosto klidná, vyrovnaná, připravená poprat se s nemocí všemi prostředky.

Konečně jsme dorazili do nemocnice. #mojezlato jde na příjem, já čekám a hlídám tašku s jejími věcmi. Rozhlížím se po nemocniční chodbě, kde bude trávit následujících 24 hodin. Od posledního pobytu, se to tu hodně změnilo. Už to nevypadá, jako klasická, studená nemocniční chodba. Je vymalováno pestrými barvami, stěny zdobí repliky obrazů a fotografií známých umělců. Na konci chodby je maličká odpočívárna s knihovnou a pohodlnými křesly. Nechybí ani živé květiny po celé délce chodby. Nejen interiér se změnil, i ošetřující personál je mnohem usměvavější a příjemnější. Ne, že by naposledy nebyl, ale přeci jen, byl více chladnější.

Jsme na pokoji. Nadstandard. #mojezlato má ráda svůj klid a ráda si za něj připlatí. Je to jen na jeden den a cena je přijatelná. Dřevěná, ale polohovací postel. Velká plazmová televize na stěně a přípojka k internetu. To je vše, co rozlišuje nadstandardní pokoj od obyčejného. „Za ty peníze by zde mohlo být aspoň křeslo.“, konstatuje #mojezlato. „A lednice.“, dodávám. Smějeme se, protože myslíme oba na stejnou věc. Nálada se trochu uvolňuje. Přichází paní doktorka a provádí poslední vyšetření před operací. Všechno je v pořádku, osud žlučníku je zpečetěn, půjde ven! Teď již jen bude #mojezlato čekat, až se dostane na řadu.

Do toho přichází blesk z čistého nebe. Volá Romča, že se #SkoroSnacha rozhodla odstěhovat. #mojezlato mě posílá domu, ať zjistím, co se děje. Nerad se loučím a nechávám ji v této situaci samotnou. Sice jsem usínal na židli, vedle její postele, ale byl jsem tam s ní. Loučíme se, rychlý polibek a už mě strká ze dveří. Je totiž možné, že než dojedu domu, bude #SkoroSnacha pryč a my nebudeme znát důvod. Jsem doma, otevírám dveře. #SkoroSnacha sedí v pokoji. Ptám se jí, co se děje. Odpovídá neurčitě, že důvodů je víc, ale dál že už to nejde. Beru psy a jdu raději ven. Celou dobu přemýšlím, proč dnes? Dnes, když má #mojezlato před sebou operaci. Věděla to a stejně se rozhodla, že právě dnes se odstěhuje. Je krásně, chodím se psy po sídlišti. Ani nevím, kudy všude jsme šli. Hlavou se mi honí myšlenky a já nevím, jak je srovnat. Volám #mojezlato a probírám s ní situaci. Shodujeme se, že je to rozhodnutí „mladých“ a musí si to vyřešit především oni mezi sebou. Pro nás je teď nejdůležitější zdravotní stav #mojezlato a hlavně její psychická pohoda před operací.

Raději něco dělám, abych nemusel na všechno myslet. Připravuji oběd, honím po bytě kočky, abych do nich dostal léky. Sleduji hodiny. Už, už by měla být #mojezlato na sále. Přichází SMSka, že je stále na pokoji a čeká. Nevím, jestli z toho mám mít radost, nebo starost. Dál se věnuji přípravě oběda. Poledne pryč, #mojezlato stále čeká, #SkoroSnacha sedí v pokoji. Aspoň psi leží a spí. Ti se mají, myslí, že mají paničku v práci, že odpoledne, nebo večer přijde a půjde s nimi ven. Oběd je hotový. Přichází další SMSka, že se stále nic neděje, ale že vypíná telefon a zkusí na chvíli usnout. Napíše mi, až bude zpět na pokoji.

Jdu si na chvíli lehnout, čeká mě další noc za volantem. Převaluji se z jedné strany na druhou, kde jsem měl nohy, mám hlavu a zase obráceně. Psi se ke mně tisknou, Bacardi si pokládá hlavu na moje nohy a Aiky se o mne opře rovnou celá. Jenom Tereza s Izi spí každá na svém oblíbeném místečku. Je mi horko, okrývám se. Pak je mi zima, tak se zase přikrývám. Nemůžu usnout, pořád se mi v hlavě honí události posledních hodin.

Daří se mi usnout na tři hodiny. Lepší něco, než nic. Lezu, tedy, hrabu se z postele a kontroluji mobil. Ani hovor, ani SMSka. Asi bude #mojezlato ještě na JIPce. Dávám psům granule a jdu se podívat, jaká je účast osazenstva našeho bytu. #SkoroSnacha sedí v pokoji na posteli, obklopena velkými taškami s věcmi. „Pořád sis to nerozmyslela?“, ptám se. Kroutí hlavou, že ne. „Kdy pro tebe přijedou?“, snažím se o rozhovor. „Kolem šesté.“, odpovídá. Snažím se ji vysvětlit, že mě mrzí, že se snaží o něco v tu nejnevhodnější dobu. Ale je to její rozhodnutí, nemá cenu ji v něčem bránit. Jdu do kuchyně, udělat si kafe a probrat se z mrákot nedostatečného spánku.

Zvoní mobil. Volá #mojezlato! Už je dávno zpět ve svém pokoji. Věděla, že budu spát, tak mne nechtěla rušit. Zlatíčko moje! Operace proběhla dobře, potvora žlučník je pryč a s ním i dalších patnáct žlučníkových kamenů! 😮 Je unavená, tak mi jen stihne říct, že ji ráno vyndají drén a budu ji moci odvézt z nemocnice domů. Mám radost, den se začíná měnit ze zataženo, na jasno. 🙂

Před šestou se balím do práce. #SkoroSnacha čeká, až pro ni přijedou. Na jednu stranu je mi to líto, na druhou s tím nemohu nic dělat. Je to rozhodnutí její a Romči. My, jako prarodiče, do toho máme asi málo co mluvit. Celou dobu jsme se jim snažili pomoc, radili, ale hlavu mají svojí. Nyní si ponesou následky svých činů sami. Mrzí mě to z důvodu, že jsme se snažili, až budeme „mít“ doma miminko. Věřili jsme, že to trochu odlehčí atmosféru, ale zřejmě nám nebude dopřáno. Přeji ji hodně štěstí, ať na sebe a #kloučka_vnoučka dává pozor a raději odcházím.

Náladu mám zase stejně pochmurnou, jako kolem poledne. Hlavně, že je v pořádku #mojezlato. To je v tuto chvíli pro mne důležitější víc, než jestli #SkoroSnacha s námi bydlet bude, nebo ne. Kolem sedmé hodiny dostávám od #SkoroSnacha SMSku, že je již v autě a odjíždí. Za všechno, co jsme pro ni udělali, děkuje, a že ji mrzí, že se stalo, co se stalo. Přeji ji hodně štěstí. Napsat něco jiného, na to nemám náladu. Vzápětí volá #mojezlato, jak to dopadlo. Vyprávím ji průběh celého odpoledne i to, že už je #SkoroSnacha pryč. Slyším jak je unavená, tak se nesnažím hovor nijak zbytečně prodlužovat.

I mě začíná pomalu docházet, co všechno se během dne odehrálo. Jak na to myslím, zjišťuji, že všechny nejdůležitější věci již proběhly, tělo přestává odolávat stresu, začíná se uvolňovat a mně se chce hrozně spát. Mám slzy v očích, ale musím to potlačit. Už jsem dávno na cestě a musím se soustředit. Byl to dlouhý den a noc bude ještě delší. Káva je dobrá a to v jakémkoli množství. Tu noc jsem jich vypil, že jsem to ani nepočítal. Chemické z automatu, rozpustné, co vozíme v autě i mleté zrnkové, na benzínových pumpách. Ráno jsem si připadal, jako chodící průtokový ohřívač kávy.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s