Se změnou počasí, se mění i chování řidičů!

Čím déle jezdím, tím víc se každý rok těším na zimu. Chvíli trvá, než si na změnu počasí zvyknu, než přizpůsobím jízdu stavu vozovky (sníh, sněhové jazyky, námraza, led). Ze začátku to jsou takové zkoušky, jak se auto na silnici chová. Postupně si začínám zvykat, až se dostanu do bodu, kdy mě jízda po sněhu baví a užívám si ji. Teprve za nepříznivých podmínek člověk zjistí, jaký je řidič.

V zimě také řídne na silnicích provoz. Čím je horší počasí, tím méně aut je na silnici. Občas je to diskutabilní. Někdy to vypadá, že se čím je hůř, tím spíš jedou lidi svými auty. Ale to jen zdání klame. Tím, že se zpomaluje provoz, tím to vypadá, že je na silnici více aut. Je to stejné, jako když jedete v noci po dálnici. Může vám připadat, že je provoz zcela minimální. Ale stačí zastavit na parkovišti a sledovat provoz. Asi budete překvapeni, kolik aut kolem projede. Je to tím, že když jste v pohybu, nepřipadá vám provoz tak hustý, jako když stojíte. To samé platí při zhoršeném počasí.

S příchodem teplejšího počasí silnice ožívají. Ti co měli největší pud „sebezáchovy“, nebo potřebu svého plechového „miláška“ v zimě šetřit, teď vyjíždějí a zapojují se do provozu. „Vykulení“ z toho, co se na silnici děje, protože se celou zimu nemuseli starat o provoz kolem sebe, se chovají zmateně a nebezpečně. Často jsou původci kolizních situací, kdy ostatní účastníci provozu musí reagovat na nebezpečné situace, místo nich. Říká se, že jak se po zimě na silnici objeví „kloboukáři“, je o zábavu postaráno. Nic proti lidem v kloboucích, beranicích a ušankách, ale je to pravda.

Ale nemusí se hned jednat o zimní počasí. Postačí změna teploty, na přelomu zimy a jara. Ve dne teplo, v noci teplota klesá k nule. Mnoho nedočkavých řidičů přezouvá na letní pneumatiky a když se někde „zaseknou“ a v noci se vrací domu, a jsou překvapení, jak se auto na silnici „vrtí“. Letní a zimní směs v pneumatikách, dokáže při větší změně teploty úplné divy. A co si budeme povídat, stačí takový lehký jarní deštík. Obzvlášť po dnech, kdy bylo krásně. Silnice jsou vyhřáté, obalené všelijakým „hnusem“, pokryté prachem z pomalu rozkvétajících stromů. Stačí aby teplota, přílivem studeného vzduchu, klesla k bodu mrazu, začalo pršet a zábava pro řidiče je připravená!

Obráceně, tedy, když teplota začne stoupat, žádné větší nebezpečí nehrozí. Jenže! Když roztaje sníh, když ze silnice zmizí sněhové jazyky, ledovka, přestane pršet, začnou se řidiči chovat, „jak utržení ze řetězu“. Ihned zkouší výkon motoru svého auta. Rychlost se postupně zvětšuje, zatáčky se projíždějí čím dál rychleji, brzdí se vždy až na poslední chvíli. Kde nepomůže probliknutí plížících se „šneků“, tam nastupuje klakson. Čím více dB a více tónů, tím musí ostatní rychleji uhýbat. Že se takový řidič chová jako obsluha kolotoče z Matějské pouti, to je mu úplně jedno. Hlavně když je slyšet, vidět a je mu dána přednost!

Tyto jedince velice ochotně pouštím před sebe. Nejednou se mi již stalo, že jsem na další dopravní křižovatce dojel. Tito řidiči ani neuznávají pravý jízdní pruh. Jim je vyhrazen jen ten levý a je jedno, jestli je odbočovací, nebo průběžný. Je jen jejich. A já se jim do něj necpu. Tedy jen když musím, a to je mi takové „jelito“, pěkně „u prdele“, jestli pospíchá, nebo ne. Když z něho potřebuji odbočit, tak prostě odbočím, i kdyby mě měl přeskočit.

Zrovna jeden takový se mne včera pokoušel „vyškolit“. Dva jízdní pruhy na jednu stranu, dva na druhou. Oba levé pruhy jsou průběžné, ten ve směru, kde jsem stál, je zároveň odbočovací. Křižovatka řízená světelnou signalizací. Z opačné strany auta, která odbočují doprava i jedou rovně. Ve chvíli, kdy se blížila jen auta, odbočující vpravo, dávala o tom světelné znamení, já stál a vyčkával, jestli si to některý z nich ještě nerozmyslí (už se mi to několikrát stalo), nebo, jen jestli nenechal zapnutý blinkr a rozhodl se pokračovat rovně. Do duše řidiče vidět není. Pán, zřejmě, „chvátal“, stojící za mnou, snad na tom klaksonu musel stát, jaký vydával zvuk. Ani jsem se nepodíval do zrcátka, co je zač. Počkal jsem, až jsem si byl jist, že mohu bezpečně odbočit. Pan „chvátal“ okamžitě vystřelil za mnou. Čekal jsem, co bude následovat. Od takových nikdy nic dobrého. Většinou nějaká „myška“, nebo jiná prasárna. Přibrzdit, tak by do mne snad narazil. Vypadalo to, že jsem mu do svého kufru přivřel jeho vlečné lano, jak na mne byl nalepený. Najel jsem si do průběžného pruhu a pokračoval dál. Pan „chvátal“ pokračoval v připojovacím pruhu. „Aha, chce mě podjet!“, řekl jsem si a dával si na něj bacha. Omyl! Pán odbočil k autosalonu, kam pokačuje připojovací pruh. Musel jsem se začít smát. Tyhle „chvátali“ mám nejraději. Dělá co může, aby se dostal před vás a vzápětí odbočí mimo silnici.

Já nikam nepospíchám, já rád dojíždím v klidu. Raději vyjedu o několik minut dřív, jen abych měl dostatek času, uhnout na stranu rychlejším, nedočkavějším, pozdě probuzeným, od rána nasraným a jiným „chvátalům“, kterým patří silnice a my ostatní jsme pro ně jen kuželky, kolem kterých musí kličkovat. Píšu to už poněkolikáté a psát to budu pořád dokola: „Je lepší být doma v šest, než v půl šestý v márnici!

Všem přeji šťastnou cestu a bezpečný návrat. I „chvátalům“, kteří tam budou o něco dřív. 🙂

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice zápisky truckera se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s