Průzkumník!

Za zavřenými dveřmi je úplně jiný svět. Každé ráno se mi z něho ukázal aspoň kousek, když mi přinesli jídlo a čistou vodu. To na chvíli zůstaly dveře otevřené. Čtyřmi stěnami nekončil svět, jak jsem si na začátku myslela, ale on ještě pokračuje! Je větší, mnohem větší, než místnost, ve které jsem zavřená. Naštěstí tu nejsem sama. Je tu se mnou jeden dvounožec, kluk, ale ten může odejít a vrátit se, kdy chce. Já jsem ještě malá, nedosáhnu na kliku, kterou se dveře dají otevřít a projít jimi.

Dvounožec je fajn. Nosí mi jídlo a vodu, hraje si se mnou a můžu spát v jeho posteli. I když mám svůj pelíšek, raději se válím po jeho polštáři a dece. Nejraději k němu chodím, když je tma. Vlezu si na něho a pozoruji, jak dýchá. Jak se mu zvedá břicho, když se nadechuje, připadám si, jako by mě někdo houpal. Nahoru a dolu. Nahoru a dolu. Pak se najednou otočí a já spadnu na zem.

Ale není tu jen dvounožec, který je se mnou v místnosti. Jsou tu i další dvounožci. Větší než ten můj. Také za mnou chodí s jídlem, a aby mě hladili. Ale ti nemají takovou výdrž, abych si k nim vlezla a nechala se houpat na břiše. Občas se mě pokoušejí chytit. Ty čtyři stěny nejsou nijak velké a mám tu spoustu míst, kde se mohu schovat. Na začátku se mi podařilo schovat tak, že mě nemohli najít! Nejraději se schovávám pod křeslo, ale už i tam mě několikrát našli.

Nejčastěji se mě pokoušejí chytit, když mi potom chtějí nacpat do pusy různé věci. Všechny jsou sice jedlé, ale jak to mám vědět, když jsem to nikdy neochutnala a nejedla. Některé z nich jsou i celkem jedlé, ale některé mají odpornou chuť. Vždy ti dvounožci říkají něco o tom, že to je pro moje dobro, že je to dobré a že budu moci mezi ostatní. Je nás tu snad víc zavřených? Je! Cítím to! Další jako já a ještě další dva, ale to nevím, co jsou zač. Jednou jsem je zahlédla. Dvakrát dvě velká mandlová kukadla. Jsou mnohem větší než já, ale nevypadají nepřátelsky. Prý když budu hezky papat, budu jednou smět mezi ně.

Nedávno mě vzali ven! Zavřeli mě do bedýnky, ve které jsem sem přicestovala, a někam mě vezli. Spolu se mnou jela v druhé bedýnce ještě jedna „nešťastnice“. Celou cestu jsme na sebe volali. Je to divné, ta druhá mě vůbec neslyšela a to jsme byly těsně vedle sebe. Po chvíli jsem vzdala jakýkoli pokus o kontakt. Ležela jsem a čekala, co se bude dít. Když jsme zastavili, odnesli nás mezi další čtyři stěny. Bylo to tam mnohem větší a i jinak to tam vonělo. Dvounožci si chvíli povídali s dalším dvounožcem. Slyšela jsem něco ve smyslu, že když bude všechno v pořádku, budeme moct být všichni pohromadě. Konečně snad uvidím ty další!

Vyndali mě z bedničky a jeden dvounožec, kterého už jsem znala, si mě prohlížel s dvounožcem, kterého jsem viděla poprvé. Hladili mě na zádech, kukali mi do uší, na tlapky, na bříško, až mi nakonec seškrábali ze špiček uší trochu srsti a kůže. Pak to bylo fajn, ten můj dvounožec mě vzal do náručí a nosil mě mezi stěnami a ukazoval různé věci. Očuchávali jsme různé skleničky, dózičky a mističky. Něco vonělo docela příjemně, něco ne. Po chvíli řekl ten neznámý dvounožec, že to ještě není ono, že bude záležet, jak to vypadá s Terezkou. Kdo je Terezka? Že by to byla moje cestovní společnice? Když mě vrátili do bedny, vytáhli tu druhou. Vypadá skoro jako já, jen je úplně bílá. A má jen jedno oko! Chudák. Dělali s ní to samé co se mnou. Také s ní chodili mezi stěnami a očichávali další lahvičky. Neznámý dvounožec nakonec vynesl rozhodnutí: Můžou k sobě! Nevím, co to znamená, ale protože měli všichni radost, tak to bude asi něco dobrého.

Druhý den ráno se stalo něco divného. Když mi dvounožec přinesl jídlo a čerstvou vodu, nechal dveře otevřené. Nezavřel je za sebou, ani nezůstal se mnou mezi zdmi, jako jindy. Dal mi čerstvé jídlo a odešel. Dveře zůstaly otevřené. Konečně se mi otevřel svět?! Ani jsem neměla chuť na jídlo, jak jsem byla překvapená, že se budu moct podívat „za dveře“. Bála jsem se, stejně jako v den, kdy mě přinesli. Bylo to pro mě něco nového, nevěděla jsem, kde jsem, jak se ke mně budou chovat. Nevěděla jsem, jestli tu na mne nečeká nějaké nebezpečí. Až časem jsem zjistila, že jsou tu všichni hodní, jen musím žít za zavřenými dveřmi.

Ale to se teď změnilo! Každé ráno zůstávají dveře, mezi moje čtyři stěny, otevřené. Už se tolik nebojím, začínám pomalu poznávat svět za nimi. Třeba předevčírem, sotva jsem vystrčila čumák mezi dveře, viděla jsem ty jedny velké mandlové oči, jak leží a dívají se přímo na mne. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám se schovat zpátky, mám utéct, mám začít křičet, mám se bát? Bála jsem se pohnout. Pořád jsem se dívala do těch mandlových očí a ony na mě. Divné, necítila jsem vůbec strach. Ba naopak, jako by chtěli říct: „Neboj, pojď jen dál, já ti neublížím, budu tvůj kamarád, budu tě chránit!

Za těch několik málo dní, co zůstávají, zatím jen, dopoledne dveře otevřené, už znám další dva prostory, za mými dveřmi. V jednom je spousta divných návleků, které si dvounožci dávají na tlapky, když odcházejí. Strašně ráda poznávám nové vůně, ale některé ty návleky, to je opravdu silný pach. Těžký a velmi aromatický pach. Také tam je deka, kde leží mandlové oči. Když vstane a jde pryč, zůstává na dece krásné teplo. V tu chvíli se tam krásně válí. Někdy na dece zůstane divná věc, se kterou si mandlové oči předtím hráli. Je to celé oslintané, brr…

A pak je tu ještě jedna místnost, kterou jsem zatím měla možnost poznat. V celé je taková hladká podlaha, která strašně studí do tlapiček. Ale za to tam jsou hezké obrázky. Sice nevím, co znamenají, ale ráda si je prohlížím. Na některých jsou dvounožci, kteří nesou nad hlavou tácy. Na některých jsou tvorové, kteří jsou mi podobní. Sedí a na hlavě mají něco jako kornout, který trčí do výšky. Vůbec tomu nerozumím, ale hezky se na to kouká. Na stěnách visí dlouhé hadříky, které jsou krásně měkké a voní. Dvounožci se do nich utírají a já se ráda o ně utírám.

Ale nejlepší je to pořád mezi mými čtyřmi stěnami, kde je můj svět. Tam se pořád cítím nejbezpečněji. 🙂

Ze života kočky, která je už pět měsíců izolována od ostatních zvířat v domácnosti, dokud nebudou doléčeny její kožní problémy. Ale pořád lepší, aby žila mezi čtyřmi stěnami, s vyhlídkou na společný život s ostatními zvířecími členy domácnosti, než aby byla utracena, což ji hrozilo.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s