Jsem kulturní barbar?

Jak dlouho jsem nebyl v divadle? Dvacet let? To jsme manželé s #mojezlato a nepamatuji, že bychom spolu byli někdy v divadle, nebo na plese. V kině, to ano, ale je kino kulturní zážitek? Dvacetpět let? To mi bylo 17 a na divadlo jsem neměl ani pomyšlení. Maximálně, když jsem byl s rodiči #navsi, navštěvoval jsem tamní „vesnické“ tancovačky. Díky zocelení z tanečních kurzů, jsem byl schopen pohybovat se o parketu, dokonce s partnerkou, v rytmu polky, valčíku a ještě jakýchsi „univerzálních“ kroků. Ale kdo v sedmnácti myslel na kroky a rytmus hudby, když měl v náručí krásnou babu. Tak snad třicet let? To mi bylo dvanáct a z toho období mám vzpomínky, že jsem jakási divadelní představení navštívil.

#mojezlato dostala od kolegyně „pod stromeček“ lístky na divadelní představení Drahouškové do Divadla Kalich. V původním termínu se představení nekonalo a náhradní termín byl stanoven na 16. února 2014. Dlouho nebylo jasno, kdo půjde a jestli lístky zbytečně nepropadnou. #mojezlato nemohla, měla nedělní službu v práci. #SkoroSnacha by ráda šla, přestože by měla za měsíc a kousek rodit. Roman, jakožto její partner návštěvu divadla odmítl. Že prý nebude sedět mezi „snoby“. Denis byl překvapený, že je datum představení posunutý, protože si myslel, že už jsme v divadle byli. Zvířata do divadla nemohou, takže jsem zbyl já.

Včera dopoledne, v den divadelního představení, jsem začal zjišťovat, o jaký „kus“ to vlastně jde. Na webových stránkách Divadla Kalich, jsem našel toto:

Drahouškové jsou komedií pro pět herců, která se velice vtipnou, neotřelou a výstižnou formou zabývá otázkou fungování rodiny v jednadvacátém století, tedy otázkou, jež je i u nás aktuální a stále palčivější.
Pierre právě přijde o místo ředitele velké televizní stanice, Marion naopak začíná slavit úspěchy na konkurenčním kanále. Do už tak napjaté situace přichází Mariin první manžel, rozený dobrodruh Francois s žádostí o poskytnutí přístřeší na pár dní a dcera Julie chce rodičům představit svého snoubence Alexandra… zkrátka je nade vše jasné, že to naši Drahouškové nebudou mít jednoduché…!

Z připojeného videa bylo jasné, že zábava to bude náramná a přestal jsem litovat, že jsem se nabídl jako doprovod #SkoroSnacha. Nastala ovšem fáze nejsložitější, co si obléknu, abych nebudil pohoršení a #SkoroSnacha se za mne nemusela stydět. Jediný společenský oblek, který mám doma, jsou mé svatební šaty. Jenže za těch dvacet let se mi změnila postava a také oblek byl už jednou přešitý na syna, který si půjčil na jakousi slavnostní událost. Zkrátka, v obleku jsem jít nemohl. „Vezmu si džíny!“, prohlásil jsem rozhodnutě. „Ty špinavý a roztrhaný?“, podívala se na mě nedůvěřivě #mojezlato. „Tak už tu mám jenom pláťáky, které Roman odmítl nosit.“, zkonstatoval jsem smutně. „Lepší než džíny.“, uklidnila mě #mojezlato.

Večer se přiblížil a já se #SkoroSnacha jsme se začali chystat do divadla. Psi nás pozorně sledovali a nechápali, co se děje. Byl čas na jejich podvečerní venčení a já se oblékal do něčeho, v čem s nimi ven nikdy nechodím. „Bude muset jít s vámi Roman, když nechce jít do divadla.“, řekl jsem jim a dál se chystal na divadelní zážitek. #SkoroSnacha odpoledne zjistila, že ji jsou všechny šaty do společnosti malé. Než #mojezlato odešla do práce, pomohla ji vybrat něco ze svého šatníku, co by ji netlačilo a cítila se v tom příjemně. Hodinu před začátkem představení, jsme vyrazili.

Se svým oblečením jsem vůbec nebyl spokojen a #SkoroSnacha to náramně slušelo. Až jsem se bál, že ji budu dělat ostudu. Čím víc jsme se blížili k divadlu, tím víc jsem věděl, že moje oblečení není nejvhodnější, ale už nebylo cesty zpět. „Tak budu vypadat jako křupan!“, pomyslel jsem si, když jsme vstupovali do divadla. „Hlavně, aby si to #SkoroSnacha užila, když se tolik těší. Kdo ví, kdy se po porodu dostane do divadla.“ Všechny obavy ze mne spadly ve chvíli, kdy jsem v divadle uviděl postavy oblečené jako já. Znáte ten pocit, když jste nervózní do chvíle, dokud nezaregistrujete, na stejném místě, postavu se stejným problémem. Pak už bylo všechno v pohodě.

Vstupenky jsme měli na kraj řady, což bylo fajn. Těsně před začátkem představení jsme se teprve posadili, abychom se vyhnuli neustálému vstávání, jak lidé přicházejí na svá místa. S posledním gongem se všichni usadili, světla zhasla a představení začalo. V prvních minutách jsem si myslel, že se dívám na naši domácnost. Jen zvířata chyběla. Pak už jsem se nechal unášet bravurním výkonem všech postav. Jana Paulová, Pavel Zedníček i Leoš Suchařípa byli vynikající. Ještě před představením, jsem si všiml, že se jedná o 221. reprízu. Dialogy úžasné, chvílemi herci svými dialogy rozesmávali jeden druhého i sebe navzájem. Někdy nebylo ani poznat, jestli je smích hereckým výkonem, nebo jen reakcí na repliku partnera. Když se na scéně objevil nahý Leoš Suchařípa, bylo celé divadlo v tranzu! Vyvrcholení přišlo chvíli před koncem, kdy představitel Alexandra s naprostou vážnou tváří prohlásil, že „… v té době moje matka chodila s dvěma ženami.“, místo muži. Herci i diváci stichli a ve stejnou chvíli, se všichni začali smát a tleskat. Jana Paulová, se snažila celou situaci zachránit prohlášením: „Zmáčknu Replay a vezmeme to znova.“ Na to Leoš Suchařípa, směrem k mladíkovi, pouze konstatoval: „A dobře si rozmysli, co odpovíš!“ V tu chvíli bylo opět celé divadlo v jednom smíchu. Dvouhodinové představení uteklo jako voda. Až člověku bylo líto, že je konec. Herecké výkony všech byly úžasné. Mladí bravurně sekundovali zkušenějším, ti jim na oplátku „nahazovali“, aby si také užili ovace publika. Ty po skončení nebrali konce. Mnohokrát se všichni herci vraceli na jeviště a děkovali.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že není důležité, jestli má člověk oblek, nebo je jen „slušně“ oblečený, důležité je, aby byl patřičně naladěn a uměl ocenit výkon herců na pódiu. Ti se mu za to odmění prvotřídním výkonem, po kterém všichni odcházejí s pocitem dobře odvedené práce. A tak by to mělo být i v jiných oblastech našeho života. Ne, nejsem kulturní barbar, jsem člověk, který má rád kulturu a dokáže ji ocenit i za cenu svého malého „ponížení“.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s