Co mi chybí? Dopravní prostředek hromadné přepravy!

Včera jsem po dlouhé době, cestoval po Praze metrem a přitom jsem si uvědomil, že mi něco chybí.

Od doby, co jsem na novém depu a necestuji 2x denně metrem přes celou Prahu, čtu hrozně pomalu. Přečíst knížku mi trvá několikrát déle, než předtím. Proč? Protože jsem nastoupil do metra, sedl si na „svoje“ místo, vyndal z batohu knížku, nebo časopis a dokud se metro nepřiblížilo k Opatovu, tak jsem četl. Ráno, odpoledne, dopoledne, odpoledne, večer.

Další věc, která mi na cestování metrem chybí, je kontakt s lidmi. Ani ne tak tělesný, jako vizuální. Při pohledu na některé „jedince“ lidského druhu, mne napadl zajímavý tweet, nebo myšlenka, kterou jsem později rozvinul do povídání na blogu. Dopravní prostředek hromadné přepravy, to je nekonečná studnice vnímání, zkoumání a poznávání. Když jsem zvedl oči od knihy a rozhlédl se, okamžitě jsem poznal, jaké je, mimo tubus metra, venku počasí. Zmoklé slepice, zpocená prasata, vápenatí dělníci a v noci neidentifikovatelný smrad. A mezi tím usměvavé tváře, výrazy v obličejích kypící nadějí a vzrušením, červené nosy a rampouchy na vousech. Mumlající jedinci, tančící a jinak se po sobě plazící páry opačného i stejného pohlaví. To všechno a mnohem víc, lze potkat denně v pražském metru. Záleží jen na vás, kolik jste schopni snést.

V neposlední řadě mi chybí zvuková bariéra, která v metru odděluje vaši bublinu od okolního světa. Ano, jsou to drátky v uších, neboli špunty, potažmo sluchátka, ze kterých se do prostoru hlavy dopravuje hudební proud různého žánru, jen aby přehlušila poznámky, zasvěcené komentáře a jiné logické dedukce, okolo stojích, či sedících, cestujících. Co je vám do jejich problémů? Co je vám do jejich životních problémů, průšvihů, omylů a partnerů? Co je vám do toho, že uprostřed tunelu se snaží ze všech sil, prošťouchnout „utrhnuté sluchátku“, protože ten na druhé straně je neslyší. Nechápou a nikdy nepochopí, že v tunelu metra, se v České republice, telefonovat nedá. Před tím vším je jedinou obranou, zvuková bariéra.

Od toho všeho jsem nyní „odříznut“. A chybí mi to. Vážně, nekecám. Měl jsem to rád, i když někdy to bylo otravné. Po několika hodinách v práci, jsem se musel skoro další hodinu, trmácet, nejprve autobusem, pak metrem domů. Ale stačil některý s výše uvedených okamžiků a rázem se člověk ocitl v jiném světě. Ve světě, ve kterém mohl rozvíjet svoji fantazii, nebo doufat, že na prožitý zážitek rychle zapomene. Chybí mi cestování metrem. Chybí mi ty chvíle, kdy jsem byl členem skupiny cestujících, kteří se tísní v jednom vagónu a na chvíli se jejich světy prolnou, někdy i spojí. 😉

Asi bych měl zase začít jezdit do práce dopravním prostředkem hromadné přepravy.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem, zamyšlení se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s