Když se místo odjezdu, změní v cíl cesty!

Stála tam sama. V koutě, opuštěná. Každou chvilku kolem ní někdo prošel, ale nikdo se jí nevšímal. Byla totiž výjimečná. Jedna z mála svého druhu. O takové moc velký zájem není. Všichni mají raději takové ty obyčejné, běžné typy. Takové, které jsou všude k mání a není potřeba dlouho čekat na jejich dodání. Většinou nejsou moc náročné a manipulace s nimi je poměrně jednoduchá. „Práci s ní prý zvládne každý blbec.“, slýchávala často. Na jednu stranu byla ráda, že je taková zvláštní, na druhou ji mrzelo, že stále čeká na svoji příležitost. „Jednoho ne se dočkám!“, říkala si sama pro sebe každý den.

Dny plynuly a ona stále čekala. Už to vypadalo, že na ni všichni dočista zapomněli. Jako by nestačilo, že stojí v koutě, postavili se před ní další. Jenže ty tam nestály tak dlouho. Co dva dny někam zmizely a místo nich tam za chvíli stály další. Nemusela se bát, že ji nikdo neuvidí. Byla nejvyšší ze všech. Protože byla nejvyšší, byla i nejtěžší. Přehlédnout ji rozhodně nešlo. „Třeba právě to je můj problém.“, říkala si, když kolem ni někdo procházel. Sice jej zaujala svými parametry, ale stejně se vždy dotyčný rozhodl pro nějakou „vychrtlinu“. Jednoduchou a obyčejnou.

Tak ses konečně dočkala!“, uslyšela jednoho dne známý hlas. Pozorně se rozhlédla, kdo to mluví. Byl to jeden z těch, kteří každý den kolem ní procházeli. Nevěděla jak se má tvářit, chovat. Byla vzrušením celá roztřesená. „Musí to být opravdový znalec, ten kdo si mne vybral. Třeba to bude nějaký umělec, který potřebuje moje služby. Hlavně ať to není břídil, který nebude vědět, co se mnou. To bych opravdu nerada. Třeba by se chtěl ve mně šťourat a mne by potom všechno bolelo.“, říkala si sama pro sebe, když ji „kolegyně“ stojící před ní, dělaly místo, aby mohla opustit své místo v koutě.

Dokonce si pro ni nechal poslat extra auto. Bylo krásné, nové, velké. Spousta místa a jen pro ni. Musel mít o ni opravdu velký zájem, protože ji hned na začátku cesty, řidič pečlivě a ohleduplně připnul bezpečnostním pásem. Ani ji nenechal, aby si sama vybrala místo v tom velkém voze. Manipuloval s ní opatrně a dokonce měl měkké rukavice, aby ji snad na některém místě neotlačil. „Musí to být opravdu zvláštní člověk, ke kterému jedu.“, říkala ve chvíli, kdy se za ní zavřely dveře toho krásného, nového a velkého auta. Zůstala sama, ale to ji v tu chvíli nevadilo. Hlavně, že už jede pryč.

Cesta byla krátká a to ji překvapilo. „To jsem v tom koutě stála tak dlouho jen proto, abych se pak vezla takový kousek?“, divila se, když auto zastavilo a velké dveře se znovu otevřely. K jejímu překvapení se do auta začala „soukat“ nějaká další partička. Užasle se na ni noví spolucestující dívali. „Jen se na mne dobře podívejte. Byla jsem tu první a své místo nikomu neuvolním.“, házela svým pohledem kolem sebe. Ale nikoho ani nenapadlo, aby se ji pokusil vystrnadit z jejího místa. Přeci jen s takovou výškou a váhou, nebylo radno si s ní zahrávat. Ona to věděla, oni to věděli. Když se do auta „nasoukal“ poslední člen partičky, auto se zase rozjelo. Tentokrát jeli mnohem déle.

Když auto zastavilo, byla už venku tma. Nevěděla kde je, nepoznávala to místo. Místo toho se na ni dívali cizí lidé. Nikdy je neviděla a byla z toho nervózní. Prohlíželi si, jako by nikdy nic tak velkého a těžkého neviděli. Byl ji to celkem nepříjemné, ale protože byla stále připoutaná, nemohla nic dělat. Čekala, co se bude dít, nic jiného v tu chvíli dělat nemohla. Radili se poměrně dlouho. Vadilo ji, že šeptali, že neslyšela, co si povídají. Co chvíli se na ni někdo přišel podívat. Neznámá partička zmizela neznámo kam. „Ti se mají, aspoň mohou ven.“, tiše si pro sebe zoufala, aby ji někdo neslyšel. „Ale pořád lepší, než zůstat v tom koutě, co jsem byla ještě odpoledne.“, nakonec si řekla s úsměvem a těšila, co nového uvidí.

Kde se vzala, tu se vzala, opět se objevila partička, se kterou sem přijela. A hned se hnala k ní do auta. Nakonec byla ráda, že bude cestovat s někým, koho už zná. Sice s ní nikdo z té divné skupiny nepromluvil ani slovo, ale pořád je lepší známá tvář, než nějaký nový otrava. A aby toho nebylo málo, nastoupili i noví cestující. „To auto snad musí být nafukovací.“, poznamenala do ticha, aby řeč nestála. Nikdo ji neodpověděl. „Asi cizinci a nerozumí mi.“, žbrbla, když se na ni někteří podívali, ale stále ji nikdo neodpovídal.

Když už v autě nebylo žádné místo, dveře se zavřely a auto se rozjelo. Tentokrát byla cesta opravdu dlouhá. I řidič musel být jiný, protože styl jízdy byl úplně jiný, než s řidičem, který ji pomáhal s nastupováním a tak hezky se o ní staral. Měla za sebou už několik jízd s neznámým cílem a tak byla zvyklá, že každý řidič se ke svému „nákladu“ chová jinak. Jo, kdyby si pro ni přijel rovnou „ten“, ke kterému právě jede, určitě by to bylo něco jiného. Snažil by se jet co nejopatrněji, aby bylo poznat, že mu na ni záleží a že chce, aby se nebála. Právě proto, že už několikrát cestovala, měla pro strach uděláno. Zatím se ji nikdy nic špatného nestalo a proto asi měla takovou důvěru k neznámým lidem.

Když auta zase zastavilo, otevřel se před ní nový svět. Tak velký dům ještě nikdy neviděla. Nebylo vidět z jednoho konce na druhý. I když byla opravdu velká, strašně špatně se orientovala. Nepoznávala kde je začátek a kde konec. Byla to taková divná budova. Všechny strany domu byly stejné. Jen na vzdálenějších koncích nebyla žádná okna. Byla noc, takže by to stejně bylo špatně poznat. V domě se pohybovalo mnoho lidí. Někteří jezdili na vozíkách a pořád něco převáželi z jedné strany na druhou. Byla z toho drobátko nervózní. Neměla dobré zkušenosti z míst, kde se pohybovalo větší množství lidí. Vždy hrozilo, že dřív nebo později, někdo přijde k nějakému zranění. Byla na sebe celou dobu opatrná, tak by nerada, aby toto byla její první nepříjemná zkušenost.

Když zůstala v autě sama, opět nastala situace, že za ní přišlo podívat několik neznámých lidí. Dokonce i jeden s tím prapodivným vozíkem. Najel až k ní a už to vypadalo, že se ji tím vozíkem pokusí vyvézt z auta ven. „Proč to děláte? Proč mě chcete vynášet na vozíku? Proč to neuděláte, jako ti pánové na začátku? Vzali mě pěkně z obou stran a pomalu mě usadili do auta. Proč to neuděláte stejně?“, naříkala a bála se, aby se jí něco nestalo. Ještě chvíli se pokoušeli o to, dostat ji z auta ven, ale vůbec se jim to nedařilo. „Co to děláte?“, naříkala a prosebně se rozhlížela kolem sebe. Nakonec to vzdali. Byla ráda, že do ní přestali šťouchat, strkat a jinak ji ubližovat. Bolelo ji celé tělo a začínala být nervózní. Tolik se těšila na cestu a teď to vypadá, že z toho asi nic nebude. Bolest těla se začal mísit se smutkem a jí začínalo být všechno jedno. Pomaličku začínala rezignovat na svůj osud.

Zatímco se ti cizí lidé pořád radili co s ní, začalo se auto opět plnit novými spolucestujícími. „To jsem zvědavá, co se mnou bude teď.“, smutně se rozhlížela kolem sebe. Když bylo auto plné, bylo jasné, že tady vystupovat nebude. „Tak popojedeme!“, zvolala optimisticky, když se auto dalo do pohybu. Nechtěla novým cestujícím kazit jejich náladu z výletu a už vůbec nechtěla, aby poznali, že je nervózní, protože neví, co si o tom všem má myslet. A taky nechtěla, aby věděli, že se bojí každé další zastávky. Tentokrát se však našel někdo, kdo se rozhodl, že cestou prolomí to divné cestovní ticho. Zničeho nic, se k ní otočil starší, už trochu zmuchlaný papírový obličej. Bylo na něm vidět, že už toho má mnoho za sebou. Dal se s ní do řeči. Takové to cestovatelské: „Odkud, kam, proč, na jak dlouho, co tam bude dělat, co už všechno viděla, apod.

Zapovídali se, že ani nepostřehli, že auto zastavilo. Až ve chvíli, kdy ostatní už vystoupili, poznala, že je na místě, kde už jednou byla. Bylo to místo, kde se na ni chodili dívat poprvé a radili se, co s ní. „Aspoň, že to jsou tváře, které jsem už viděla.“, říkala si pro uklidnění. Koho jednou viděla a neublížil ji, k tomu chovala důvěru, že podruhé to bude stejné. A zase se na ni chodili dívat a radili se, co s ní dál. Byla z celého cestování tak utahaná, že jak byla stále připoutaná, usnula. Když se probudila, bylo už světlo a všude kolem se to hemžilo neznámými lidmi. Jediné, čím si byla jistá bylo, že je stále ve stejném autě, připoutána stále na stejném místě. Už ji to začínalo zlobit. Jak byla na začátku ráda, že si ji někdo vybral, teď toho litovala. Jak ráda by stále ve svém koutě, schovaná za kolegyněmi. Jak ráda by se vrátila. Jak ráda by si myslela, že to byl jen hloupý žert, nebo špatný sen. Bolavé tělo od popruhu, kterým byla připoutána a který se ji na začátku zdál tak fantastický, ji začínal řezat do těla. S každým pohybem se ji zařezával víc a víc. Chtěla si ho sundat, vysvobodit se, ale nešlo to. Byla připnutá opravdu dobře, svědomitě a pevně.

A opět k ní přistoupila další skupina cestujících. Už jich nebylo tolik, jako v předchozích případech, takže měl každý pro sebe poměrně dost místa. Tentokrát celá skupina vystupovala na jednom místě a ona zůstala v autě sama. „Co bude teď?“, ptala se sama sebe, když se dveře zavřely a auto se dalo do pohybu. Když se k ní po několika minutách dostalo denní světlo, zdálo se jí, že je na místě, které zná. Jako by už tady někdy byla! Nemýlila se, byla na místě, odkud předchozí den odjížděla. Netušila, že jednou bude tak ráda, když uvidí místo, ze kterého se ji chtělo tolikrát odjet, kde byla nešťastná, že se jí nikdo nevšímá, kde si myslela, že je pro svoji velikost a hmotnost přehlížena. Konečně byla odepnuta a vynesena z auta ven. Tolik se těšila na svoje místo v koutě, jako nikdy předtím. Byla „DOMA“.

A kdo že byla ona velká a těžká neznámá, která se po několika zastávkách a vidině nového dobrodružství, dostala na místo, odkud vyjela? Byla to speciální nádrž, vyrobená přesně podle požadavků zákazníka. Do auta naší firmy, byla naložena pomocí speciálního přípravku, bez něhož na depu a překladišti nebyli schopni zaručit bezpečné přeložení do dalšího kamionu, aby byla doručena k příjemci. Po celonoční anabázi se dostala zpět k odesilateli, který na žádost objednavatele musí zajistit její zabezpečení tak, aby mohlo být provedeno její bezpečné vyložení, přeložení a vyložení, pomocí běžných manipulačních prostředků. Já byl poslední, kdo byl s nádrží v kontaktu, kdo ji odvezl zpět „DOMU“ . Bude-li do konce týdne nádrž připravena k transportu, budu zřejmě první, kdo ji zase uvidí na ložné ploše návěsu naší firmy.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice povídky, zápisky truckera se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s