Praha-Plzeň-München-České Budějovice-Praha #truck #kolona

Je sobota, čtvrt na pět a já zahajuji „operaci“ #truck #kolona #München. Nejprve jede do Malešic, kde přesedám do jednoho z doprovodných vozidel a svým autem „chráním“ jeho parkovací místo na sídlišti. Jedeme do Bráníka, kde „nabíráme“ Petra (druhého řidiče z Prahy) a vyrážíme do Ejpovic. Sraz s ostatními účastníky je v šest hodin, u Rokycan (na Shellce) zastavujeme na ranní kávu. Stejně do Ejpovic přijíždíme první.

Zatím jsme tu čtyři řidiči. Přebíráme tahače, které budeme řídit. Kontrolujeme vozidla před jízdou a zahříváme motory. „V lednici nejedu!“ Aby byla cesta veselejší, dovídáme se, že před Mnichovem se sejdeme s „výpravou“ z Českých Budějovic, které budeme muset na zpáteční cestě odvézt do Budějovic. Nastává všeobecné (mezi Pražáky) nadšení. Před půl sedmou vyjíždíme z areálu firmy.

praha-münchen-prahaPro možnost detailnějšího pohledu na cestu, klikněte sem.

Jedeme přes Plzeň. Hned na první „benzínce“ doplňujeme pohonné hmoty a náplně. Pro každé vozidlo je zakoupeno mýto, na cca 50km úsek německé dálnice. Jinak jedeme po „šoustkách“. Začíná drobně sněžit a my vyrážíme. Je brzo ráno, na ulicích města je prázdno, nevzbuzujeme žádný zájem náhodných občanů. Naštěstí ani Policie. Připadám si jako rumunský řidič, převážející staré tahače. Kolik takových kolon jsem už na silnici potkal, ani nedovedu spočítat.

Jedeme přes Stod, Horšovský Týn, na hraniční přechod Folmava. Dnes už se přes hranice volně projíždí, ale v dobách, kdy každé vozidlo, směřující do Německa, muselo zastavit na hraničním přechodu, připomínají už jen pomalu se rozpadající budovy. Ani silnice už skrz budovy neprochází. Je to němý pomník „železné opony“, která se skrývá v mlze. Člověk ani nemrkne a je v Německu. Jak člověk pozná, že je v Německu? Podle cedulí v němčině, podle SMS operátora, který vás přivítá na území jiného státu, sdělí vám ceny za volání a SMS zprávy. A hlavně podle kvality silnice. 😉

Okamžikem přejetí státní hranice, se počasí mění, jak mávnutím kouzelného proutku. Přestalo sněžit, teplota vyskočila nad bod mrazu a začíná se objevovat sluníčko. Také němečtí „vesničané“ vyrážejí za nákupy do větších měst. Provoz začíná pozvolna houstnout. Jedinou překážkou na silnicích, jsou nákladní vozidla, která mohou mimo město jet maximální rychlostí 60km/hod. 😦 U náklaďáků to řidiči tolerují, ale proč tak pomalu jedou naše „doprovodná“ vozidla, to jim hlava nebere. Jet takovou rychlostí úmorné pro nás, kteří jsme zvyklí z našich silnic na 80km/hod. 😉 Jak se cítí kluci v osobácích ani neumíme pochopit.

Po půl hodině na území Německa zastavujeme a děláme pauzu na záchod, cigáro a protáhnutí těla. Domlouváme se, že po najetí na dálnici, nasadíme „ostřejší“ tempo. Budeme před Mnichovem dělat ještě jednu pauzu, kde budeme zároveň čekat na „Budějičáky“, tak ať jsme tam co nejdřív. Vyjíždíme z parkoviště a dál se „suneme“ po silnici č.20. U Landau konečně najíždíme na dálnici. „Tak a teď se pořádně rozjedeme.“, doufám a sleduji auta přede mnou.

Pozoruji tachometr, ale ručička se tváří poněkud líně. Zastavila se na rychlosti 80km/hod. Když takhle rychle jedeme už 15 minut, vidím v zrcátku Petra, jak mě začíná předjíždět. „Konečně! Jdeme na to.“, raduji se a vyrážím za ním. Předjeli jsme jeden tahač, druhý tahač a ve chvíli, kdy jsme chtěli předjet auto, které „kolonu“ vedlo, tak se najednou rozjelo. Zařadili jsme se za něj a doufali, že pochopí, že to chce „trochu se hejbat“. Pochopil a vydrželo mu to dalších pět kilometrů. Pak jsme zase začali zpomalovat, až na rychlost 75 km/hod.! Na dálnici! Do toho začalo hustě sněžit. Asi se bál, tak jsme jeli za ním.

25012014115

Cesta se neskutečně táhla. A to nám do Mnichova zbývalo ještě necelých 70km. Po několika kilometrech jsme zastavili na parkovišti, kde jsme měli sraz s auty z Budějovic. Přijeli po půl hodině. Museli však udělat celou pauzu, tak jsme tam nakonec byli skoro dvě hodiny. Vedoucí výpravy začal být poněkud nervózní, začal nás pomalu tlačit čas, do kdy byla pro auta zaplacena dálnice. Nakonec jsme to stihli „jentaktak“.

Nejeli jsme až do Mnichova, konec cesty byl na „předměstí“. Než jsme odjížděli z parkoviště, byli jsme upozornění, že do „bazaru“, máme najíždět postupně, aby auto najíždějící před námi, mělo místo na zaparkování. Bylo už poledne, když jsme sjeli z dálnice a přes několik vesniček, se blížili k našemu cíli.

25012014119

Pro místní jsme byli pěkná atrakce. Kolono šesti tahačů, projíždějící Mnichovským předměstím. Na parkoviště #truck bazaru, jehož majitelem byl jakýsi Ahmed, jsme najížděli postupně. Ahmed se svými pomocníky nás naváděli na parkovací místa. Po zaparkování posledního tahače, jsme byli pozváni na občerstvení. Káva, koblihy, obložené housky. Musel to být super kšeft! 😎

25012014120

Byl to smutný pohled na tahače, se kterými někteří jezdili celou dobu, co jezdili u firmy. Nedalo se nic dělat, museli jsme zpátky. Rozloučili jsme se s Ahmedem, poděkovali mu za pohoštění a začali se skládat do Octávky. Plzeňáci to měli jednoduché, vraceli se ve třech. Nás se muselo do auta poskládat pět. A to ještě Budějičáci měli v tahačích sněhové řetězy, které museli přivézt zpět. 😀

Cesta zpět byla utrpením. Nejen, že nás v autě bylo pět, měl jsem štěstí, že jsem se „mačkal“ vzadu, ale hned na začátku, jsme špatně najeli na dálnici. Nemohli jsme se shodnout, jestli jet cestou, kterou jsme přijeli, nebo hned najet na dálnici. Než jsme se shodli, už jsme byli na „devítce“ a uháněli směrem na Regensburg. Odměnou nám však byl pohled na Allianz Arénu.

Místo, abychom pokračovali po „devítce“ až k Regensburgu a po „trojce“, přes Deggendorf dál, odbočili jsme na venkovské silničky. Bylo hezky, příroda kolem krásná, nemusel jsem řídit, tak jsem se kochal. Nakonec se to vyplatilo, bylo to kratší cesta, než po dálnici. Na „trojku“ jsme se stejně nakonec dostali. U Aicha vorm Wald jsme sjeli na silnici č.12, po které jsme se přes Freyung dostali až na hraniční přechod Strážný a tím pádem zpět do České republiky. Byli jsme „doma“, ale ne na konci cesty.

Ještě jsme museli do Budějic. Ještě v Německu bylo teplo, ale hned s přechodem hranic, se začala snižovat teplota. Silnice začínala namrzat a začalo se smrákat. Přes Volary, Prachatice a Netolice, jsme se dostali do Budějovic. Už za tmy, jsme vysadili kolegy z Budějic na jejich depu. Nebyl jsem tam přes 1,5 roku a už jsem ani nevěřil, že se tam někdy podívám. V půl šesté večer jsme se konečně vydali na poslední část cesty.

U Miličína jsme museli zastavit a u McDonald’a. Dali jsme si kafe a pořádně protáhli svoje těla. Měli jsme za sebou 700km a skoro dalších 200 před sebou. Přehoupli jsme se přes Českou Sibiř, sjeli „Votičák“, projeli kolem Benešova, u Mirošovic najeli na dálnici D1 a u Velkých Popovic jsme konečně viděli světla našich domovů. Ještě jsme Petra odvezli do Bráníka, k jeho autu. V Malešicích jsem uvolnil parkovací místo „doprovodnému“ vozidlu a pospíchal domu. Po šestnácti hodinách, čistého času, jsem vystoupil z auta před naším domem. A to je konec „operace“ #truck #kolona #München.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice zápisky truckera se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s