Kleště!

Sevření bylo pevné, možná až zbytečně, leč bolestivé. Nevím, kde se v nich vzala taková síla, že dokázali vytvořit takový tlak. Nikdy se nic podobného nestalo, až dnes. Jako by to celou dobu schovávali na tento jediný okamžik. Čelisti musely být sevřeny ohromnou silou. Ale kdo by to dokázal? Nebylo tu nikdo. Nikdo, kdo by je sevřel. O samovolném sevření nemohla být řeč. Kleště jsou nástroj, který musí někdo ovládat.

Stál tam a díval se. Pozoroval to nadělení. Stále mu nemohlo přijít na rozum, co se stalo, jak se to stalo a proč se to stalo. Byla to záhada. Stál tam a díval se. Byl to osud, nebo něčí schválnost? Čím déle nad tím přemýšlel, tím méně tomu rozuměl. Čas plynul a tlak kleští nepolevoval. Čelisti byly stále pevně stisknuté. Jejich tlak ohromný, bolest dostupovala hranice snesitelnosti. Stál tam, díval se, ale rady si nevěděl.

Divné na celé věci bylo, že kleště neležely. Ony stály! Svisle, nic je nepodpíralo, nic je nedrželo v této poloze, ani na ničem nevisely. Prostě, jen tak si tam stály. Čelisti pevně stisknuté k sobě. Zkusil je uchopit. Nic mu nebránilo, vzít je do ruky. Rukojeť byla na dotyk příjemná. Ani chladná, ani studená. Až se mohlo zdát, že je právě někdo odložil. Kdyby zde někdo byl, mohl se ho na to zeptat. Nikdo tu však nebyl. Další, co jej zarazilo, byla jejich váha. Znal mnoho typů kleští. Od malých, kapesních, po kleště pro běžné použití, až po speciální, které byly zavěšeny ve speciálním rámu. Jejich velikost odhadoval mezi kapesním a běžným typem. Ale váha tomu neodpovídala. Na svoji velikost byly a příliš těžké. „Asi nějaký speciální kov.“, řekl si a dál si je prohlížel.

Po hodině okukování, se rozhodl, že by s tím stiskem měl něco zkusit udělat. Takto nemohou zůstat donekonečna? Nastane chvíle, kdy bude potřeba je otevřít a použít. A co potom? Potom se přijde na to, že nejdou otevřít. Že jejich stisk je až neuvěřitelný. Nekontrolovatelný. Nežádoucí. Nechtěný. Co když někdo zjistí, že jsou nepoužitelné? Nepotřebné? Neadekvátní k práci, pro kterou byly pořízeny? Proč byly vlastně zakoupeny? Někdo je musel koupit, za účelem jejich použití! Jejich přítomnost, musí mít nějaký důvod! Přeci tu nejsou jen tak, že se někomu líbily a tak je koupil. Ale proč by je tu potom nechal? Proč nejsou uklizeny mezi ostatním nářadím?

Bylo to nějak moc otázek a žádné odpovědi. Ke každé otázce by měla existovat adekvátní odpověď. A může to být sebevětší hloupost, ale stejně by měla mít odpověď. Není koho se zeptat, na koho se obrátit s dotazem, nebo poprosit o radu. Je tu jen ON a kleště. Dva protivníci, kteří možná ani nevědí, že všichni čekají, jak jejich souboj skončí. Možná, že o tom rozhodnou jiní? Kdo ví? Ale když tu nikdo není, jak se to doví? Měl by to vědět. Musí to vědět! Chce to vědět! ON si žádá odpověď na svoji otázku! PROČ?

Pracovní doba bude pomalu končit a ON tu pořád stojí a neví si rady. To se mu za celou dobu nestalo, že by si s něčím nevěděl rady. Dřív, nebo později, vždy problém vyřešil. Pomáhal i ostatním s jejich problémy. Dnes však potřebuje pomoc sám. A nikdo tu není. Nemá se koho zeptat, s kým se poradit. To se mu ještě nestalo. Je z toho nešťastný, smutný, rozmrzelý. Bojí se, že když se mu nepodaří problém vyřešit, že nebude moci odejít. Proč mu nikdo nechce pomoc? Ví vůbec někdo, že tu je? Že se snaží rozřešit problém s kleštěmi? Tu zapeklitou věc, která si tu jen tak stojí, jako by tu byla vždy a nikdo s ní nic nedělá. Jen ON, ON, který si ví vždy rady. Ale dnes ne. Dnes mu to nejde.

Není zvyklý se vzdávat. Cítí, že prohrává. Nerad prohrává. Naposledy napne všechnu svoji sílu a zkouší kleště rozevřít. Už se mu zdá, že cítí, jak čelisti povolují. Zvyšuje sílu. Každý sval v jeho těle, je napnutý, až na samé hranici. Elektrické impulsy probíhají nervovými vlákny, jak elektřina v drátech vysokého napětí. Mozek vysílá další a další impulsy ke svalům. Srdce stále rychleji pumpuje krev do celé oběhové soustavy. Zvyšuje svoji frekvenci na samou hranic. Ještě chvíli a nevydrží. ON nepolevuje. Stále žene své tělo dál. Musí ty kleště otevřít. Musí! Není už cesty zpět. Teď, nebo nikdy. ON, nebo nikdo.

A pak se to stalo. Obrovská rána, bolest a tma. Všude okolo je tma. Tak to je konec. „Ten KONEC?“, pomyslí si. To nemůže být pravda, teď ještě ne. Je brzo. Ještě toho má tolik před sebe. ON nechce! Chce dostat šanci. Šanci dokázat, že zde je jeho místo. Ne tam, odkud není návratu. „Dejte mi ještě šanci!“, chce křičet, ale nemůže. V puse má sucho, místo výkřiku z něho vyjdou jen divné zvuky. Sám sebe se lekne. „To není možné!“, proběhne mu hlavou.

Zkouší se pohnout. Jestli je TAM, nebude k tomu potřeba žádné velké úsilí. Aspoň tak to slyšel, nebo četl. Kupodivu to jde celkem dobře. Ani necítí žádnou bolest. Je jen trochu malátný. „To asi bude tím přechodem, přes řeku Styx.“, začíná přistupovat na myšlenku, že je mrtev. Jestli je to pravda, není to zas tak bolestivé, jak si myslel, že smrt musí být.

Je po smrti cítit dotek? Pod rukou něco cítí. Je to měkké a hebké. Tolik mu to něco připomíná. Nemůže si vzpomenout co! Zná to. Poznává to. Začíná si vzpomínat. Je to předložka, kterou má doma u své postele. Je to imitace kůže, jakéhosi zvířete, kterou dostal, už ani neví od koho. Tolik mu to připomíná domov. Hned je mu lépe, už není tak vyděšený. Už se nebojí, začíná se smiřovat s osudem.

Je po smrti vůbec něco cítit?“, další otázka, která mu proběhla hlavou, když ucítil vůni kávy. Kávy, kterou mu každé ráno vařila manželka, před odchodem do práce. Její vůně dokázala provonět celý byt. Vždy věřil, že kdyby v té chvíli byl mimo dům, vůně kávy by ho dovedla domů, i kdyby měl zavázané oči. „Smrt nemůže být tak špatná.“, pomyslel si, když se mu vybavují příjemné vzpomínky.

Něco začínal vidět. Mlhavě a rozostřeně. Natáhl ruce před sebe, aby zkusil hmatem poznat věc, jejíž obrysy viděl. Bylo to hladké a trochu studené. Mělo to ostré hrany. „Opatrně, ať se nepořežu!“, lekl se vlastní myšlenky. Copak lze po smrti utrpět další zranění? Na horní části toho hladkého, něco nahmatal. Bylo to kovové. Brýle! „To jsou moje brýle.“, řekl tichým hlasem. Začal se mu vracet hlas. Měl z toho radost. Vzal brýle do pravé ruky a nasadil si je.

Najednou viděl naprosto ostře. Byl doma. V ložnici. Seděl vedle postele, na imitaci kůže z jakéhosi zvířete, kterou dostal, už ani nevěděl od koho. Z kuchyně se k němu nesla vůně kávy. „Žiju!“, vykřikl hlasitě a radostně. Ale co ty kleště? Byl to snad sen? „Musel to být sen, když jsem doma!“, řekl si sám pro sebe s úlevou.

Chtěl se postavit, když v tom si všiml, že v levé ruce drží kombinačky, kterými večer utahoval nohu u nočního stolku. Místo aby je uklidil, hned jak práci dokončil, položil je vedle noční lampičky. Chtěl je uklidit ráno, až půjde do koupelny, kolem komory, kde má schované nářadí. „Kleště, zpropadené kleště, zase někdy večer budu něco dělat!“, zaklel a hodil kleště pod postel.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice povídky se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s