Taky jste mohli včera vyluxovat!

Lezu z postele, abych umlčel zvonící budík. Než se k němu, na šířku pokoje, dostanu, je ticho. Beru jej do ruky a vracím se do postele. Za pět minut bude opět zvonit, tak ať ho mám tentokrát u sebe. Když začne zase zvonit, strkám ho pod polštář. „Ještě pět minut.“, žadoním. Nechce se mi ho vypínat, je sice sobota, ale musím ven se psy. Ti ještě spí, ale až ho vypnu a vstanu, budou připraveni jít hned ven.

Budík opět dává najevo svůj nesouhlas, že se v noci spí. Pokouším se jej zastrčit hlouběji pod polštář, ale marně. Jeho pronikavé píp, píp, píp, se nese spícím bytem. „Jak dlouho to ještě bude pípat?“, ozývá se z druhé poloviny manželské postele. „Vždyť už vstávám.“, odpovídám a hrabu se z postele.

Co možná nejtišeji procházím bytem. No, jak se to vezme, nejtišeji, když nepočítám zakopnutí o psa, který už zjistil, že se opravdu vstává a půjde se ven. Ve chvíli, kdy začnu, potichu, nadávat, vyleze i druhý. Sedí v předsíni a čekají, až páníček udělá svoji ranní potřebu. Pak přicházejí na řadu oni.

Venku je krásný vzduch. Ani mráz, ani teplo. „Tak tohle má být konec prosinec?“, položím otázku sám sobě. Psi se prohánějí po trávníku a označují své teritorium. Stejně jim ho každý další pes přeznačkuje. Vždy, když vycházím z baráku, přemýšlím, proč nevzbudím někoho jiného, vždyť já s nimi chodím každý den. V půlce ranní vycházky jsem už úplně probraný a nasávám vůni nového dne.

Doma je rituál každé ráno stejný. Nejprve dvě tablety Wobenzymu do každé psí misky. Pak dávku granulí a čistou vodu. Než se psi najedí, připravím granule, maso z kapsičky a čistou vodu jedné, pak druhé kočce. Než psům vyměním vodu v misce, roznesu „snídani“ kočkám. Každá má svůj kout na druhém konci bytu. Musím se potmě vyhýbat ležícím psům, i kočkám, které se už nedočkavě motají pod nohy. Když jsou nasnídaná zvířata, můžu se nasnídat já.

Postavím vodu na kávu, do hrnečku nasypu dvě lžičky granulované kávy a než se voda uvaří, začnu mazat rohlíky, nebo jiné pečivo. Nejraději mám hned po ránu pečivo s marmeládou. Tenounká vrstva másla a hodně marmelády. Do kávy trochu mléka a můžu snídat. Abych nevzbudil rodinu světlem, svítím si v kuchyni svíčkou. Její světlo je dostačující na všechno, co ráno v kuchyni provádím. A protože si #mojezlato libuje ve voňavých svíčkách, začíná to bytem krásně vonět.

Z hrnečku se už kouří, rohlíky jsou na talířku, psi zalezlí v posteli, nic nebrání ranní siestě. Sedám si na dřevěnou židličku, kterou vyrobil Denis ve druhém ročníku školy. Sedím u stolu a dívám se z okna, jak se v protějším baráku začíná odrážet ranní sluníčko. Ukusuju rohlík a usrkávám kávu. Mám rád, když si mohu vypít kávu ještě horkou. #mojezlato mi vždy říká, že mám plechovou hubu. Na oplátku ji odpovídám, že nemohu pít kafe, když je studené. „A co ledová káva?“, kontruje #mojezlato. To je něco jiného, to se zase nedá pít teplé.

Rohlíky ve mně mizí jeden za druhým. Káva dopita. Všichni doma stále spí. Světlo už je dostatečné na to, abych si vzal knížku a konečně si četl. Chybí mi několik posledních stran, přes které se nemohu prokousat. Přitom, když se začtu, ubývají stránky jedna za druhou. Přemýšlím, proč děj většiny knih graduje až na konci? Přitom jsou knihy, kdy je zápletka odhalena hned na začátku a pak se celou knihu „prokousáváte“ k tomu, jak hlavní hrdina odhaluje, co bylo příčinou. Nebo historické knihy. Tam také neexistuje odhalení na konci, ale celá kniha vás provede daným obdobím. No dobrá, nebudu nad tím přemýšlet a raději se nechám překvapit, jak to dopadne. I když konec nemůže být jiný, než dobrý.

Najednou se z vedlejšího pokoje ozve: „Taky jste mohli včera vyluxovat!“ #mojezlato se vždy probouzí s nějakou skvělou informací. „Vyluxoval jsem!“, houknu směrem, odkud hlas přišel. V tom padnou moje oči na zem pode mnou. Vypadá to, jako bych nesnídal, ale minimálně sypal slepicím. Njn, čerstvé a obzvlášť vypečené pečivo, drobí. „Ty snad vidíš za roh?“, opatrně vyzvídám směrem k #mojezlato, rychle se ohýbám a pokouším se sebrat co nejvíce drobků ze země. Čím víc se je pokouším uchopit, tím víc se drolí. Přejíždím po nich nohou a ponožkou se je snažím nahrnout na hromádku. Ani to nepomáhá, naopak, odskakují od sebe, jako Blechy. Zase budu muset dneska luxovat!

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice jen takové psaní ..., takhle mi tu žijem se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s