Co necháš proklouznout mezi prsty, to už těžko najdeš!

Vyběhl z bytu, seběhl po schodišti, proběhl kolem výtahu a poštovních schránek, až se zastavil na připojovacím chodníku, který vedl od domu na hlavní chodník. Udýchaně se opřel rukama o kolena a přemýšlel, na jakou stranu se vydat. Vnitřní hlas mu říkal: „Dělej, přidej, honem, utíkej, nezastavuj se, nemáš už moc času!“ Nemohl popadnout dech. Sedm pater, je sedm pater. Než by čekal na výtah, takový luxus si dovolit nemohl, raději to vzal pěšky po schodech dolu. Teď se snažil zkoncentrovat myšlenky a rozhodnout se, jakým směrem se vydá. Jindy by mu to bylo fuk, ale dnes věděl, že správné rozhodnutí, HO může zachránit.

Ještě chvilku, ještě se párkrát nadechnu a vyrazím.“, říkal si a snažil se uklidnit. Postavil se a rozhlédl se na obě strany ulice. Jejich vchod byl zhruba uprostřed paneláku, takže dobře viděl na oba konce. Nikde HO neviděl. Neměl přeci takový náskok, aby mu zmizel z dohledu. Ani když běžel po schodech dolů, neslyšel výtah, že by se zastavil a ON vystoupil někde v mezipatře. Vlastně až teď si uvědomil, že vůbec neslyšel jízdu výtahové kabiny! Bylo to divné, viděl HO přeci, jak mizí z jeho bytu! Kde může být?

Rychle se otočil a znovu vběhl do domu. Ale tentokrát vyběhl ven druhou stranu. Že ho nenapadlo dřív, vždyť dům má vchody z obou stran. Vyběhl směrem do parku. Za domem byl krásný park, kde si mohli hrát děti, když maminky klábosily na lavičce, senioři, kteří bydleli v blízkém okolí, zde sedávali na lavičkách, majitelé psů je zde venčili. Teď tu však stál sám a hledal JEHO. Opět HO nikde neviděl.

Jestli se někde schoval, zatímco on pospíchal po schodech dolů, mohl teď nepozorovaně vyklouznout z domu druhou stranou. Nebo teď stojí na setmělém schodišti, pozoruje jej oknem a potichu se směje. To si snad ale nezaslouží! Po tolika letech, po tolika situacích, které spolu prožili.“ Byl z toho smutný. Bál se otočit a podívat se vzhůru, jestli tam někde za oknem nestojí a nepozoruje ho. Bál se momentu, kdy by jej viděl, jak tam tak stojí, dívá se na něho a čeká, až se k němu vrátí. Ale on nebyl ten, kdo odešel z bytu jako první? Proč by se měl tedy vracet, hned jak HO uvidí. Navíc, měl by se vrátit, kdyby ON vydal nějaké znamení, že na něj čeká? Nějaký posunek ruky? Na to byl příliš hrdý. Aspoň si to myslel.

Neodolal a otočil se. Pomalu zvedal hlavu vzhůru a klouzal očima z jednoho patra do druhého. Od přízemí, až po nejvyšší patro. Nikde HO neviděl. Tak proč přemýšlel nad tím, co by udělal, kdyby HO v některém patře viděl stát? Místo, aby tady jen tak stál, měl by HO raději jít hledat. Nemůže přeci jen tak zmizet! To nejde! To nesmí! A rozběhl se na stranu, kam byl právě otočený. Nejprve jen tak klusal a kontroloval křoví podél cesty, jestli se do některého neschoval. Už byl na konci domu, ale stále HO nikde neviděl. Má se snad otočit a běžet na druhý konec domu? Raději ne, poběží ke škole a kolem parčíku před ní. Zahradníci tam v minulých dnech navezli všechno opadané listí ze stromů, třeba se tam schoval. Přes den a hlavně v noci, je zima a lupení může skýtat docela pěkný úkryt.

Přeběhl silnici a zamířil ke škole. Zahlédl souseda, jak tam venčí psa. A zrovna u té hromady lupení. Aspoň ji nebude muset prohledávat. Kdyby v lupení pes někoho cítil, určitě by začal štěkat a hrabat. Ale nic se nestalo. Žádná psí reakce, kterou čekal, se nekonala. Byl z toho zklamaný. Věděl, že čím déle bude trvat jeho hledání, tím menší šance je, že HO najde. A on HO chtěl zase tolik vidět! Nechal parčík se školou za zády a utíkal k protějším domům.

Minul EKO kontejnerové popelnice na papír, ze kterých bezdomovci vybírali noviny, kartony a jiné papírové obaly, které lze prodat do druhotných surovin. Napadlo ho, jestli se třeba neschoval do kontejneru před zimou. Ale proč by to dělal? Vždyť to ještě není ani deset minut, co opustil byt a už by se schovával? Taková zima venku není a ON není žádný „třasořítek“. Navíc utíkal, nebo aspoň šel rychlejší chůzí, tak se určitě zahřál pohybem. Nebo že by se mu chtěl do popelnice jen tak schovat a pozorovat ho malou škvírou, co dělá, jak se zmateně chová na ulici? Jestli HO vůbec hledá? A chtěl snad, aby HO hledal? Přemýšlel, jestli má EKO kontejnery prohledat. Pohledem na bezdomovce si uvědomil, že by jejich reakce byla stejná, jako sousedova psa, kdyby HO našel ve spadaném lupení. Určitě by takové setkání nezůstalo bez reakce. Otočil se a utíkal dál.

Proběhl kolem další skupiny domů, ale pořád Ho nikde neviděl. Začínal být bezradný. Má se vrátit domů a čekat, jestli se vrátí? Nebo už tam na něho třeba čeká? Nevěděl. Začínal propadat panice, být zoufalý. Tohle se mu ještě nikdy nestalo, aby mu zmizel. A přitom se nic vážného nestalo. Nebyl důvod, aby odcházel. Nebo se HO nějak dotkl? Přemýšlel, co se odehrálo v několika posledních hodinách, ale žádný závažný důvod jej nenapadal. „Zkusím to ještě víc do sídliště.“, řekl si a běžel dál. Namířil si to k nákupnímu centru. Třeba vyběhl něco koupit a já si to špatně vyložil. Třeba právě teď bloudí obchodem a neví, co má koupit. V těchto otázkách byl vždy bezradný, jak malé dítě, když ho pošlete pro rohlíky a oni mají jen housky. Doběhl k obchodu a podíval se výlohou dovnitř. Nikde HO neviděl. Kam teď, kam HO mám jít teď hledat? Nevěděl. Žádné místo, kde by se mohl schovat, jej nenapadalo.

Pomalu se vydal domu. Obešel nákupní centrum. Podíval se do každé výkladní skříně, jestli HO náhodou nezahlédne. Nebyl v drogerii, v baru, v pizzerii, v masně, ani v lékárně. Šel domu a bylo mu smutno. Před vchodem se ještě jednou rozhlédl, jestli HO někde nezahlédne. Odemkl vchodové dveře a vstoupil do domu. Stiskl tlačítko výtahu a počkal, až přijede kabina. Vstoupil. Nasál nosem všechnu vůni, která se v kabině mísila. JEHO tam necítil. Je to snad dobré znamení? Znamená to, že nejel výtahem? Nebo snad …, že ani neopustil dům? Rychle zmáčkl tlačítko patra, ve kterém se nacházel jeho byt. Nedočkavostí přešlapoval z nohy na nohu a přál by, aby v jejich domě byl instalovaný rychlovýtah, který jej neuvěřitelnou rychlostí vyveze do jejich patra. Konečně kabina zastavila. Nedočkavostí otevřel výtahové dveře a vkročil do chodby. Rozhlédl se, jestli nestojí někde na chodbě a nečeká, až se vrátí domů. Nikdo na chodbě nestál. Otevřel domovní dveře a opatrně vstoupil do bytu. V předsíni se svítilo. I v obýváku a kuchyni. Pomalu procházel celý byt a hledal HO. Byt byl prázdný.

Včerejší den už nikdy nenašel.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice povídky se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s