Probudil se jako hadrový panák.

Probudila ho váha psa, ležícího na jeho nohách. Pokusil se vstát, ale zjistil, že je zkroucený do nepřirozené polohy. Dolní polovina těla je otočena vpravo, horní vlevo. „Takhle přeci leží lidi, po dopadu na zem, když vyskočí z okna.“, zauvažoval. Celé tělo ho bolelo, nechápal, jak dlouho takhle spal, ale podle bolesti, to muselo být dlouho. Pokusil se vytáhnout nohy zpod spícího psa. Jak se je snažil vymotat z deky, kterou byl přikrytý, pomalu s nimi pohyboval, pes se ani nehnul. Když se mu podařilo nohy osvobodit, spustil je z postele. Pes si vzdychnul a trochu se protáhnul. Pak se ještě více v posteli uvelebil, jako by právě čekal na tu chvíli, kdy páníček vyleze z postele. Už několikrát přemýšlel, jestli ta postel patří jemu, nebo psům.

Pokusil se posadit, ale zatočil se s ním celý svět. Zdálo se mu, že má v hlavě tisíc permoníčků, kteří svými kladívky buší na každičkou část jeho vnitřní lebky. Jak spal zkroucený, měl přeleželý krk a odtud ta bolest hlavy. Chvíli seděl na kraji postele a přemýšlel, jak se toho bušení v hlavě zbavit. Několikrát zakroutil krkem sem a tam, zakýval ze strany na stranu a několikrát zakroužil rameny. V krční páteři to zapraskalo, ale bolest nepolevovala. Pokusil se vstát. Nebylo to nic moc, ale aspoň se už udržel na nohou.

Pomalu se postavil a ploužil se tmou pro oblečení. Musí se psy ven a to ho pohánělo kupředu. Psům je jedno, jestli mu je dobře, nebo špatně, jestli venku prší, sněží, fouká vítr, nebo svítí sluníčko. Jakmile se ráno vstane, tak se musí jít ven. Sundal oblečení ze dveří, kde ho měl od večera připravené a začal se pomalu oblékat. Nejhorší bylo dostat na nohy ponožky. To se musel předklonit, ale ten pohyb mu vůbec nedělal dobře. Sednul si zpátky na postel a pomalu si oblékal ponožky. Psi už mezitím „vystartovali“ z postele a čekali, až se dvounožec oblékne a půjde se ven.

Jak se musel pohybovat po bytě, pomalu se jeho tělo dostávalo do fáze „připraveno k pohybu“. Nohy a ruce už nebyli tak těžké, dalo se s nimi normálně hýbat. Zápěstí bylo ještě trochu ztuhlé, stále s ním dělal kroužky, jako když se ve škole před tělocvikem dělala protahovací cvičení. Zkoušel jej třít i druhou rukou, aby vytvořil zdání tepla a ruka se trochu prokrvila. Trochu to pomáhalo, ale věděl, že potřebuje čas. Čím dál víc, jeho tělo potřebuje více času, aby bylo „provozuschopné“.

Až teprve venku se psy, se dokázal plně probudit. Mohli za to jeho miláčci, černé potvory, jeho psí děcka, kteří venku křižovali cestu, jako plachetnice moře proti větru. Jejich neustálým taháním na jednu, pak hned na druhou stranu, se muselo jeho tělo koncentrovat, aby se nezamotal do vodítek a nespadl na chodník. Také jakákoli známka pohybu v šeru, nutila jej udržovat se v pozoru, protože na všechno, co psi neznali, reagovali poskakováním, štěkotem a postojem, kterým vyjadřovali možnost nenadálého útoku. A tak, když se vraceli domů, byl již plně probuzený, schopný každodenní činnosti. Tělo plně funkční, krev v těle rozprouděná, svaly zahřáté, šlachy napnuté. Jen ta bolest hlavy ne a ne přestat.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice povídky se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s