Vždyť tma je tak krásná

Ven už vycházel jen za tmy. Už si ani nepamatoval, kdy se to stalo. Kdy nastal ten okamžik. Kdy se rozhodl, že bude vycházet ven jen v noci. Jediné, co si pamatoval, byl den, kdy poprvé vyšel ven v noci a zalíbilo se mu to. Vzpomínal, že existovalo období, kdy zkoušel vyjít už při soumraku, ale po několika krocích se musel vrátit. Vždy jej to mrzelo, obzvlášť v létě, kdy noc je tak krátká.

Nebylo to proto, že by mu vadilo sluneční světlo, to by jinak nemohl stát přes den u okna svého obývacího pokoje a pozoroval život na ulici. Líbilo se mu pozorovat lidi na ulici. Pozorovat jejich pohyb po chodníku. Zvláštní hru těla, která vyjadřovala, jestli pospíchají, nebo mají čas. Jestli jsou nervózní, nebo v pohodě. Jestli vyhledávají v davu známou tvář, nebo jen pozorují ostatní, jestli je někdo pozná. Aspoň si myslel, že to tak je.

Nebylo to ani tím, že by chtěl před světem schovat svoji tvář. Nebyl ošklivý, ani jinak poznamenaný, neměl fyzický důvod, ukrývat se před sluncem. Jen si již odvykl, že ho lidé na ulici pozorovali. Vždy si připadal, tak nějak jinak. Zdálo se mu, že pozornost ostatních přitahuje něčím, co nutí ostatní na něj zírat. Neměl rád cizí pohledy, které se do něho zapichovaly. Odvracel hlavu, mizel v uličkách, ve stínu průchodů, pryč z dohledu lidských očí.

Žil sám a to mu vyhovovalo. Už dávno se vzdal přátelství, nebo jiného vztahu, který by jej nutil, potkávat se s lidmi a sdílet s nimi svůj osobní prostor. Čím dál víc ho to utvrzovalo v myšlence, že člověk si vystačí sám. Nepotřebuje nikoho, kdo by se zajímal o to, jak se mu daří, jestli něco nepotřebuje, nebo aby po něm někdo něco chtěl. Dosud si vystačil sám a věřil, že mu to ještě dlouho vydrží. A až se nebude moci o sebe postarat? Bude potřebovat pomoc jiných? Nedokázal si takovou situaci představit a každou myšlenku, která by mu chtěla takovou situaci připomenout, okamžitě vypudil z hlavy. Nic jako stáří a nemohoucnost, nebo snad pomoc někoho jiného, pro něj neexistovalo. Vždy si pro sebe říkal, že raději zemře v bedýnce od mandarinek, než aby byl na někom závislý.

Když se na ulici setmělo, byla to jeho chvíle. Vyrážel ze svého bytu, do temných ulic. Nejprve se potuloval jen kolem domu, kde bydlel. Co kdyby se slunce náhodou rozhodlo zase vrátit na oblohu? Chtěl mít možnost se bleskově vrátit domu. Tam byl v bezpečí. Tam se cítil bezpečně. Čím déle tma trvala, tím dál se odvažoval. Postupoval sousedními ulicemi. Potom ulicemi, které na ně byly kolmé. Měl svůj systém, podle kterého se pohyboval. Znal všechny únikové cesty ve svém blízkém okolí. Tam, kde to neznal, dělal si na domy značky. Malé, nepatrné značky, které dokázal přečíst jen on. Pomocí těchto značek, byl schopen se v co nejkratším čase dostat zpět do svého bytu.

Léto neměl rád. Noci byly krátké a ulice plné lidí. Mnozí mluvili neznámou řečí, které nerozuměl a byl z toho nervózní. Co když si povídají o něm? Co když se domlouvají, jak získat tajemství jeho značek? Co když ho chtějí vylákat z jeho teritoria, zmást ho tak, že už nenajde cestu zpět. Zapomíná si dělat značky! „Ne, ne, nemluvte na mě tou cizí řečí!“, chtěl by vykřiknout, ale věděl, že by mu nerozuměli. Také by na sebe mohl upozornit. Mohli by si ho všimnout. Co když o něm dosud neví? Co když ho teprve hledají? Musí pryč, pryč z toho místa, kde se mluví tou cizí řečí. Zpět, zpět na svoje území, zpět ke svému bytu. Jen tam je v bezpečí.

Naopak měl rád zimu. Tma trvala dlouho a po ulicích se nepohybovalo tolik lidí. Tentokrát jich víc vídal uvnitř domů s velkými skly. Věděl, že když je uvnitř světlo a venku tma, nikdo uvnitř jej nevidí. Proto si vybíral taková místa, kam nedopadalo světla z pouličních lamp. Tam stál a dlouho se díval za ta velká okna, za nimiž bylo mnoho lidí. Seděli u stolů, jedli, pili a povídali si. Viděl, jak otvírají ústa, ale neslyšel žádná slova. Ti lidé vypadali jako rybičky v akváriu, které pozoroval za jedním velkým sklem na konci ulice. Někdy se na ně vydržel dívat dlouhé hodiny. Pluly pomalu od jedné stěny ke druhé, otvíraly pusinky, ale také nebylo nic slyšet. Jsou snad lidé ryby? Pamatoval si, když byl malý, brával ho jeden hodný pán do domu, kde lidé plavali ve vodě, jako ty ryby v akváriu. Občas měl možnost, jít se podívat do podzemí, kde bylo okno z tlustého skla a tím viděl, co dělají lidi se svými těly pod vodou. Pohyby už nebyly tak ladné, jako u ryb. Naopak, když se člověk potopil, začal s sebou divně škubat. Někdy se mu také zdálo, jako by chtěl člověk pod vodou něco říct. Také otvíral ústa, ale místo slov, mu šly z pusy bubliny vzduchu. Smál se, protože mu to připadalo legrační.

Věděl, že nemůže stát u toho velkého okna dlouho. Ne, že by ho zahlédli lidi uvnitř, toho se nebál. Ale mohli by se u něho zastavovat lidi, co jdou po chodníku. Stáli by vedle něho a zírali by, jako on, na lidi za sklem. Už jednou se takto zapomněl. Pozoroval lidi, co za velkým sklem tančili. Líbil se mu pohyb, který dělali. Dokonce se mu zdálo, že slyšel hudbu. Rytmus, podle kterého se ti lidé pohybovali. Byl tím tak uchvácen, že zapomněl na čas. Když se ho paní, stojící vedle něho zeptala, jestli se mu to také líbí, uvědomil si, že kolem něho stojí skupina neznámých lidí, kteří, stejně jako on, pozorují lidi za tím velkým sklem. Nevěděl, jestli má utéct, jestli se má bát, jestli tam ti lidi stojí kvůli tomu, že tam stojí on, nebo jestli tam stojí, protože se jim to líbí, stejně jako jemu. Nikdo z nich nemluvil, takže nevěděl, jakou řečí mluví. Ale protože byli potichu, věděl, že si nepovídají o něm. To ho trochu uklidnilo. Přitakal, že se mu to líbí. Vlastně jen pokýval hlavou, jako že ano. Pak se raději otočil a šel pryč. Neměl z toho dobrý pocit, tak rychle vyhledal na rohu domu svoji značku, která mu ukázala, kudy nejrychleji k jeho bytu.

Tolik by si přál, ještě tam zůstat a dívat se na pohyby těch lidí, za velkým sklem. Ale musel jít dál. Chtěl být sám. Sám ve svoji tmě. Vždyť tma je tak krásná.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice povídky se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s