Pes ve křoví

Pojďte, jdeme ven. Jdeme čůrat!“ Jeden z mála povelů, na které naši psi slyší perfektně. Vyskočí rozespale z pelechu, tedy z postele. A to ještě předtím, když se plazím z postele, musím jednoho z nich odkulit z nohou. S opravdovým nadšením se odkulí, jindy max. zvednou hlavu, někdy i nohy, abych se mohl na ranní toaletu dostat první. Ve chvíli, kdy se začnu oblékat, zbystří. I ve tmě, do které je ponořen náš byt, vidím, že mají oba zvedlou hlavu a čekají, kdy přijde ten okamžik, kdy vydám ten „kouzelný“ povel.

Jak jsem oblečený a beru do ruky vodítka, je rozhodnuto. „Jde se ven!“ Oba vyskakují z postele, Nanda mnohdy pošlape #mojezlato, ke které je celou noc přitulena. Nožky se ji ještě drobátko třesou, když se jí podaří „vymotat“ z pod deky a „dokulit“ se do předsíně. Sedne si a rozespalýma „kukadlama“ se na mě dívá, jestli to je jako pravda, že se půjde ven. To Bubuna v tom má jasno. Leží v předsíni a čeká.

Psi mají obojky, já mám boty, můžeme ven. Takto to vypadá, že nic jiného, než boty, nepotřebuju. Chyba, ještě musím mít kalhoty, aby si do jejich kapes mohl dát pytlíky na psí hovínka. Jo a ještě mikinu, do jejíž kapsy dávám cigarety a zapalovač. Možná by se mi to oboje vešlo do kapes u kalhot, ale kam bych potom dal papírový kapesník? Abych si dělal seznam věcí, které musím mít u sebe a kde jsou uloženy! Psi to mají jednodušší, těm stačí obojek, abych se jim neztratil. Když je zima, dostávají ještě teplé dečky na zádíčka. Už to nejsou žádní mladíci. I pes může nastydnout na záda.

Sbíháme po schodech. Ve čtyři ráno se spíš snažíme sejít potichu, ale psi se ven fakt těší, takže cinkání vodítka o schody, nebo o „žbrdlení“ zábradlí, provází náš každodenní start. Když se do toho ještě v přízemí začnou oba oklepávat, aby si srovnali přeleželé chlupy, nevěřím, že bychom v baráku někoho neprobudili. Ale zatím si nikdo nestěžoval, ani na nástěnce jsem žádné „výhružné“ vzkazy neviděl. Beru za kliku, psi se mi promotávají kolem nohou, nejlépe každý z jedné strany a pokouší se zmizet ven. Mají smůlu, jsem zamotán tak dokonale, že nejprve za sebou bouchnu vchodovými dveřmi, pak sebou div neseknu, když se v poslední chvíli chytám zábradlí. Psi zůstávají stát na místě a pozorují můj „Tanec svatého Víta“. Když se vymotám z vodítek, sbíháme po schodech na chodník a běžíme po parku.

Nemám rád, když psi začnou „očůrávat“ křoví hned u baráku. Snažím se je „dotáhnout“ co nejdál. Nejlépe do parku za protější barák. Je tam spousta stromů a křoví, které můžou s libostí počůrat. Neustále musím psy popohánět. Nanda se už naučila, že musíme doběhnout na druhý chodník, kolem baráku na trávu, kde může konečně a v klidu vykonat svoji potřebu. Bubuna je typický chlap. Jak ucejtí „něco“ zajímavého, zasekne se, zůstane stát a nás s Nandou zasekne na místě. Klidně uprostřed silnice. Musím s ním škubnout, abychom se hnuli z místa. Nakonec si dá říct a rozeběhne se za námi.

Konečně jsme v parku. Psi se rozdělují a každý se mě pokouší táhnout na jinou stranu chodníku. Stojím tam, uprostřed, s roztaženýma rukama, jako strašák v poli. Na každém konci, se mi z dlaní na zem napíná vodítko, na jehož konci se škrtí pes. Každý by rád pokračoval svým směrem, ale moje ruce nejsou natahovací, takže v určitém okamžiku je „napnelizmus“ tak velký, že jsou omezeni v pohybu vpřed. Buď se jeden z nich musí vrátit, nebo si musí vystačit s prostorem, který jim zůstal pod nohama. Nakonec to vyřeším za ně. Zatáhnu za ně za oba, přitáhnu si je k sobě a pokračujeme směrem, který jim určím já. Moc se jim nechce, ale nic jiného jim nezbývá. Podvolují se mému vedení a chvíli je pokoj.

Jen do chvíle, kdy se dostaneme k prvnímu křoví. Bubuna miluje křoví, křovíčka, křoviska. Jak jen je to možné, zaleze do nich a dělá, že tam mám něco strašně důležitého na práci. Když je sucho, tak je to v pohodě. Teď na podzim, vždy vylézá z křoví plný listí a větviček. Když prší, vypadá jak „zmoklá slepice“. Také má nejraději hustá křoví, kam nedopadá světlo pouličních lamp. V takových místech se přímo vyžívá a nejraději tam vykonává „velkou“ potřebu. Mě z toho může klepnout, protože když odtamtud vylézá, bere to samozřejmě z druhé strany, než kudy tam vlezl. Přece nešlápne do vlastního „hovna“! Na to je fakt opatrný. Jenže Nandu mám na vodítku za sebou, Bubunu na vodítku před sebou a „hovno“, které musím sebrat, leží uprostřed. Samozřejmě, jak se oba přetahují, ztrácím balanc a i místo, které jsem do té chvíle fixoval očima a kam jsem se s pytlíkem na ruce chystal „potopit“ a „nadělení“ po svém miláčkovi sebrat. Jsou to chvíle plné napětí, jestli se mi podaří do „hromádky“ spadnout, šlápnout, nebo se mi ji podaří sebrat. V 98% procentech vítězí sběr „hovínka“.

Nanda takový „požitek“ ze křovíček nemá. Jí stačí trávník, nebo jen pach na chodníku. Ona je klasická fenečka. Vyčůrat, udělat „bobáka“ a domů. Když už jsme podle ní venku příliš dlouho, dává to najevo pomalou chůzí. Chvílemi ji za sebou táhnu, jak zubní kartáček na provázku. Musím ji povzbuzovat, popohánět, občas i popotáhnout za vodítko. Běda, když se ve větru „objeví“ nějaká divočina, jiný pes, nebo snad kočka. Únava je pryč, ocásek je napnutý, jak vlajka ve větru. Čumáček se snaží zachytit všechny pachy, které kolem nás vítr nese. A nemusí to být jen vítr. Může to být i vizuální vjem. Takový zajíček, který z pole zabloudí do sídliště, je hnedle zpestřením městské fauny. Ani já sám někdy nevidím, co vidí psi. Snažím se orientovat sluchem, abych věděl, ze které strany mohu něco čekat. Oči mám tou dobu ještě zalepené.

Jak se začneme přibližovat ke konci baráku, psi začnou cítit, že se blížíme domů. Ožijí a táhnou mě přes silnici na chodník, který vede k našemu vchodu. Pryč jsou chvíle, kdy v křoví „něco“ vonělo. Pryč jsou chvíle, kdy se po trávníku „něco“ pohybovalo. Pryč jsou chvíle, kdy se pachy volně vznášely ve vzduchu. Teď už je před psím čumákem jen miska granulí. Každým krokem se přibližuje. Už vidí, jak se granule sypou do misky, jak se miska nese k místu, kde bude položena a budou se moci do nich pustit. Vchodové dveře domu se blíží. Už jen pár metrů, čtyři schody z chodníku ke vstupním dveřím, protáhnout se kolem výhodu, u schodů počkat, až jim odepnu obojky, sprint po schodech, strkání čumákem do dveří, které se ani nestihnou otevřít dokořán a psí těla mizí ve tmě bytu, aby se otráveně vrátili z kuchyně a počkali, až se zuju, sundám bundu, pověsím vodítka, natočím čerstvou vodu do misek, nasypu granule do misek a podám je k jejich hladovým tlamičkám. Pak odcházejí do postele, kde se spokojeně roztáhnou a usínají. A já? Já po nich musím ještě uklidit.

Hezký večer 🙂

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s