Od vlaku k vrátnici, je cesta tak krátká, jak dlouhá je myšlenka.

Už když vystupoval z vlaku, ovanul ho studený vítr v otevřených dveřích, který začal vnikat do vlaku z nástupiště. Opatrně seskočil ze schůdků na zem. Opatrně, aby neuklouzl, jako nedávno, když vlak zastavil mimo vyvýšené místo nástupiště. Proklel strojvedoucího až do pátého kolene. Nečekal totiž takovou lumpárnu a málem si zlomil nohu. Teď si při každém vystupování dává pozor.

Jako každé ráno se pozdravil s výpravčím stanice. Jsou to takové, skoro „rodinné“ chvilky. Za dobu, kdy zde z vlaku vystupuje, nebo opačnou cestou nastupuje, poznal již všechny výpravčí, kteří na této stanici pracují. Patří to už k ranní tradici, že se ráno pozdraví a prohodí společně pár slov. Odpoledne, nebo navečer, když se vrací domů, si aspoň s výpravčí pokynou rukou, na znamení pozdravu.

Nadhodil si batoh na zádech, aby si srovnal bundu, kterou si ve spěchu oblékl, před zastavením vlaku ve stanici. S blížící se zimou, si po nástupu do vlaku, o dvě stanice dřív, sundával bundu a složenou ji pokládal vedle sebe na sedadlo. Když si z batohu vyndal knihu a četl, většinou zaregistroval blížící se výstupní stanici na poslední chvíli. To potom chvátal uličkou mezi sedadly ke dveřím, s bundou v jedné ruce a rozepnutým batohem, ze kterého koukaly všechno jeho „poklady“ v ruce druhé. Nikdy neměl chuť si představit, co by se stalo, kdyby stanici přejel.

Vítr byl studený, ale ne nepříjemný. Čas, kdy se bude studeně zakusovat do obličeje, teprve přijde. Zima tu bývá opravdu studená. Prostor kolem nádraží je sice kryt z jedné strany zemědělským podnikem, kde se čistí zrní a z druhé strany průmyslovým areále, kde mimochodem pracuje, ale železniční koridor přímo vybízí vítr, aby se tu proháněl rychlostí, jako projíždějící vlakové soupravy, které zde nezastavují. Když čerstvě napadne sníh a čeká na svůj „osobáček“, rád pozoruje zvířený sníh, který po průjezdu rychlíku, pomalu klesá zpět na pražce mezi kolejemi.

Přehodil si kapuci přes hlavu, aby si srovnal límec bundy, který ho tlačil pod popruhy batohu do ramen. Každý den přemýšlel, proč je tak těžký, když v něm skoro nic nemá. Doma jej už kolikrát vysypal a prohlížel věci, které byly na hromadě. Kapsa s doklady, denní diář, poznámkový blok, „smotek“ kabelů, aby mohl nabíjet mobily v autě, tužky, nůž a další drobnosti každodenní potřeby. Občas něco z věcí z batohu vyloučil a při první možné příležitosti zjistil, že mu chybí. Takže ji tam hned po návratu domů vrátil. Občas ještě nosil v batohu knížku, kterou právě četl. Hmotnost zavadla se tak průběžně měnila podle tloušťky knihy a váhy myšlenky, které v sobě nesla.

Pomalu došel k bráně areálu. Strčil do dveří a ty se ochotně otevřely. Někdy přemýšlel, jestli by bylo možné se otočit a vrátit se k vlaku, vlakem k autobusu, autobusem k metru a metrem na sídliště, kde bydlel. Mohl by svoji pracovní absenci omluvit uzamčenými dveřmi vrátnice areálu? Nebo by měl snad porušit zákaz a přelézt bránu, která je monitorována? Co by bylo menší zlo a má cenu vůbec o tom přemýšlet? Dnes však byly dveře otevřeny a nic mu tedy nebránilo ve vstupu do areálu. Byl v práci.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice povídky, takhle mi tu žijem se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s