Má to cenu?

Občas přemýšlím, jestli to má všechno cenu. Psát zápisník, „vyblívat“ se na sociálních sítí. Jsou dny, kdy bych nejradši všechno smazal, všeho nechal.

Je to ve dnech, kdy je „něco“ špatně. Když není nálada. Když není chuť. Udělal jsem v životě mnoho špatných věcí a ty mě pronásledují. Drží se mě, jako veš kožichu. Nejde se jich zbavit. Staly se a musím s nimi žít. Čas nemohu vrátit, abych to změnil. Ale kdyby taková možnost byla, udělal by to člověk jinak? Říká se, že chybami se člověk učí. Jenže člověk je tvor nepoučitelný. Opakuje stejné chyby dokola. I já jsem takový byl. Dostal jsem však tvrdou lekci, která opravdu přišla „za minutu dvanáct“. Jenže jsem mezitím „zasadil“ semínko pochybnosti a to nyní občas začne klíčit. Strašně rád bych to semínko vytrhnul i s kořenem, aby už nemohlo růst. Jenže nejsem tím zahradníkem, který to může udělat. Já jsem jen deštík, který občas „zkropí“ trávník.

Ve dnech, kdy svítí sluníčko, je všechno „na pohodu“. Baví mě psát. Snažím se hledat témata, vzpomínky, zážitky, které poté pro vás převádím na písmenka, která můžete číst. Když se pak ke mně dostanou vaše reakce, vím, že to cenu má. Nejhloupější je tvrdit, že to nejde. Všechno jde! Někdy pomaleji, než by si člověk představoval, ale je jen na něm samotném, jestli vydrží a jak dlouho to bude trvat. Kdo chce, ten vydrží. I kdyby to mělo trvat sebedéle. Kdo nevydrží a vzdá to, je slaboch. Bolí to, ne že ne. Ale jak to musí bolet ty, kterým předtím ublížíme? Kdo z nás to ví? Jen ten, který se do takové situace dostane.

Nemusí pořád jen svítit sluníčko. To je pak zem vyprahlá, lačná po vodě. Hladová po dešti. Život, to jsou kompromisy a tolerance. A také je to o důvěře. O důvěře, která, když je jednou „nahlodána“, strašně špatně se obnovuje. Člověk není dřevomorka, aby musel k svému životu „nahlodávat“ důvěru. Když to totiž bude stále zkoušet, může se „prokousat“ skrz a trám, který důvěru nese, se zhroutí. Pod sutinami pohřbí vše, co na něm bylo léta budováno. Následky jsou někdy nevratné.

Přeji vám, aby sluníčko svítilo co nejvíce nad vašimi hlavami. Deštíček, aby jen občas „zkropil“ zahrádku. Šikovného zahradníka, který si dokáže poradit s kořínky plevele. A hlavně hodně, ale opravdu hodně insekticidu na dřevomorku. Učte se ze svých chyb a neopakujte je. Vždyť život je tak krásný, ale zároveň strašně krátký.

Hezký den 🙂

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem, zamyšlení se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Má to cenu?

  1. Sofistai napsal:

    Kdysi jsem četl zajímavou knihu Mudrc, surfař a byznismenka, bohužel si nyní nevzpomenu na jméno autora, nicméně zabývá se, mimo jiné, i Vámi předeslanou problematikou lidských pochybení. Autor přichází s myšlenkou, že každá chyba je lekcí, jež má člověka nějak poučit. Podobně smýšlíte i Vy, avšak autor knihy má dojem, že všichni a všechno je pod taktovkou jakéhosi vesmíru. Ten na nás dohlíží a uděluje nám ony lekce. Pokud se z nich nepoučíme, přijdou s další a mnohem tvrdší lekcí. A tak dokola než se nakonec nepovzneseme.
    Neříkám, že danému výkladu věřím, ale jistou myšlenkovou hodnotu to má. Nezbývá než doufat v brzké poučení se :).

    • jiproch napsal:

      Myslíte jako: „Co se má stát, stane se“? Možné to je. Kdo ví, kdo řídí naše životy. Vždy se mi při takové úvaze vybaví scéna z filmu Muži v černém, kdy na konci „vesmírná obluda“ hraje kuličky, mezi nimiž je i planeta Země. 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s