Jak jsme vezli boty „Číňanům“. VII. část

Číňani“ mají svoje boty a my po, třech dnech čekání „nakládku“, která nás posune z tohoto místa. V sobotu budeme nakládat v Miláně zmrzlinu. Opouštíme parkoviště u San Cesaera a po dálnici míříme na sever.

Zastavujeme až za tmy, kousek před Milánem. Nakládat máme v 9hod. ráno, tak ať to máme už jen kousek. Parkoviště je poměrně plné, chvilku trvá, než se nám daří najít volné místo, kde můžeme stát. Kolem nás stojí návěsy s chladícími agregáty. Co chvíli některý z nich „startuje“. I my máme chladírenský návěs, ale dosud jsme neměli agregát zapnutý, nebyl důvod, tak chvíli trvá, než přivyknu na opakované spouštění agregátu. Když nějaký „naskočí“, vždy se leknu, co se děje. Nakonec stejně usínám. Jak jinak, než u filmu. 🙂

Probouzíme se po 7 hod. Chystáme „něco“ ke snídani, uklízíme spaní a před 8 hod. vyjíždíme z parkoviště, do Milána, pro „zmrzku“. Podle navigace, je „zmrzlinárna“ 50km od parkoviště. I s hledáním, bychom tam měli do hodiny být.

DSC00438

Sjíždíme na San Siro. Třeba uvidím věhlasný fotbalový stadion, kde hrají domácí zápasy AC a Inter Milán? 😉 Navigace nás navádí na kraj průmyslové zóny, kde má být adresa výrobce zmrzliny, kde budeme nakládat. Co jsme vyjeli z parkoviště, mám neodbytný pocit, že je něco špatně. „Mám divný pocit, že jsme na něco zapomněli.“, říkám Michalovi. „Kolem auta na parkovišti nic nezůstalo, to už jsem se naučil kontrolovat, než odněkud odjíždím.“, odpovídá. „Nic, teď musíme najít tu adresu, pak se podíváme, co nám chybí.“, říká a sleduje provoz.

Přijíždíme na křižovatku ve tvaru „T“. Na obě strany vede ulice, kde máme nakládat. Navigace neříká ani vlevo, ani vpravo. Mlčí. Teď, když má poradit, tak mlčí. „Tak teď kudy?“, ptá se Michal sám sebe. Odbočujeme doprava a pomalu se suneme silnicí. Sledujeme cedule s názvy jednotlivých firem a popisná čísla na vjezdech do jednotlivých areálů. Je sobota ráno a v této části průmyslového areálu není žádný provoz. To nám vyhovuje, aspoň nikoho nebrzdíme, při naší „hledací“ jízdě. Silnice se stáčí doleva. Nikam jinam se jet nedá, tak pokračujeme dál. Ujedeme další dva kilometry a silnice se zase stáčí zase doleva. Po dalších dvou kilometrech zase. A ještě jednou. „Vždyť už musíme být tam, kudy jsme sem přijeli.“, říkám. „Hele, to bude ono.“, říká Michal a ukazuje před sebe. Taky že jo, areál „zmrzlinárny“, byl 300m vlevo, od „T“ křižovatky. Objeli jsme to celé dokola! 😀

Michal vjíždí na parkoviště a jde se zeptat do vrátnice. Vrací se s úsměvem, že už na nás čekají, zboží je připraveno, nebude to trvat déle než půl hodiny. Vrátný otvírá bránu a Michal pomalu couvá k nakládací rampě. Vrátný najednou vydá pokyn k zastavení. „Ty vole, já vím, že musím otevřít vrata.“, říká Michal směrem k vrátnému. Vylézáme z kabiny a jdeme otevřít vrata. Vrátný strká hlavu dovnitř a otáčí se na nás s brunátnou grimasou. „Ty vole! Já ráno zapomněl zapnout agregát!“, plácne se Michal rukou do čela. „Já říkal, že jsme něco zapomněli.“, krčím rameny směrem k vrátnému. Ten nám prd rozumí, ale gestikuluje, že návěs není namrazený, že takto ne, že zavřít vrata, zapnout agregát a mrazit a mrazit. Na prstech ukazuje jedničku a dvojku. „Na -21°C?“, gestikuluje Michal k vrátnému. Tak ne, prý jen -12°C. Ale stejně je to nějaké divné. Zas takové vedro není, tak proč tolik chladit? Ale co, chtějí to, mají to mít. Michal nastavuje požadovanou teplotu, agregát naskočí a z výfuku vyjde obláček kouře. Že není takové teplo, hraje v náš prospěch. Aspoň bude rychleji nachlazeno. Ale stejně je to zdržení. 😦 Do hodiny ukazuje displej -12°C a nic už nebrání nakládce. Před 11hod. máme naloženo 21tun zmrzliny pro Vídeň. Návěs je zaplombován a vyjíždíme z areálu „zmrzlinárny“. „Chce se ti trávit víkend ve Vídni?“, ptá se mě Michal. Nadšený z takové představy nejsem. Doufal jsem, že se na víkend podívám domu. „Moc ne. Do Vídně je to kousek, z Prahy jsme tam za pár hodin.“, odpovídám. „Fajn, pojedeme zase přes Brenner, Mnichov a Rozvadov do Prahy.“, rozhoduje Michal.

DSC00440

Projíždíme okrajem Milána a najíždíme na dálnici. „Musíme natankovat.“, hlásí Michal a zajíždíme na benzínku. Jdu k obsluze s doklady, aby nám pustili stojan. Taková místní „vychytávka“, zřejmě nemají moc dobrou zkušenost s některými řidiči. 😎 Zjišťuji, že to je jen pro ty, co tankují „cash“. Kdo platí kartou, není problém. Protáhne ji čtečkou na stojanu, ta zjistí výši hotovosti a dovolí natankovat „do plna“, nebo do výše zůstatku na kartě. 😉 „Bolí mě hlava, budeš řídit až do Rakouska.“, hlásí mi Michal poté, co se vrací od pokladny a uvelebí se na místě spolujezdce. Startuji, řadím, vyjíždím od stojanu, najíždím na dálnici a jedeme směr Brenner. Zastavuji až na Italsko-Rakouském přechodu, musíme udělat pauzu. Také jsem slíbil doma, že jim z cesty něco přivezu, tak vyrážím do obchodu.

DSC00475

Po 45 minutách se vydáváme na cestu. Opět se kochám krásou Brennnerského průsmyku. Cestou do Říma jsem tudy řídil, teď si to vychutnávám jako spolujezdec. Pohled do údolí je fascinující. Podjíždíme několik lanovek, které vozí lyžaře na kopec, aby se mohli „sklouznout“ dolů. 🙂 Uteklo to jako voda, jsme na hranicích s Německem. Zastavujeme a střídáme se za volantem. „O půlnoci bychom měli být na Rozvadově. Tam se najíme a dorazíme to do Prahy.“, říká Michal a zase se uvelebuje na místě spolujezdce. „Sem si ráno nedal kafe a pořád mě třeští hlava.“, hodnotí své rozpoložení. Je pravda, že toho zatím moc nenamluvil. „Tak si lehni dozadu.“, nabízím mu. „Uvidíme. A už jeď, ať se vyhneme večerním kolonám u Mnichova.“, pobízí mě Michal. Zhruba na hodinu usne. Říká se, že když k vám má druhý důvěru, tak za jízdy usne. Buď je mu tak hrozně špatně, nebo má ve mně opravdu takovou důvěru? Až na „stau“ u Mnichova, způsobené dopravní nehodou, byla cesta naprosto v pohodě.

Pár minut před půlnocí, zastavuji na parkovišti za hraničním přechodem Rozvadov. Jsme doma. 🙂 Jdeme se najíst a zhruba po hodině vyrážíme na Prahu. Vždy, když se odněkud vracím do Prahy, připadá mi, že to trvá mnohem kratší dobu, než s Prahou za zády. 🙂 Na chvíli i usínám. Po čtvrté hodině jsme v Praze. Michal nechává celou soupravu kousek od svého bydliště, na placeném parkovišti a ještě mě přes celou Prahu veze domů. „Tak kdy odjíždíme do Vídně?“, ptám se ho, než se rozloučíme. „Dojedu tam sám, pro tebe to tímto končí.“, říká a loučíme se. Na jednu stranu mám radost, na druhou je mi to líto. Byla to zajímavá zkušenost. Ale mám ještě týden dovolené, tak třeba ještě zažiju nějaké „dobrodružství“! 😉

A to je vše přátelé! To, to, to jsem přece měl říct já? Tak to řekni. Tády dády dá! A to je konec.

A tím končí i moje vyprávění „Jak jsme vezli boty Číňanům“. Ve skutečnosti trvala cesta šest dní a ujeli jsme kolem 3000km. Mé vyprávění trvalo dnů sedm a spolklo několik tisíc znaků. Trochu jsem vás napínal, snad trochu pobavil, ale hlavně doufám, že jsem vás nenudil. Celý příběh jsem se snažil vyprávět tak, abych vás udržel co nejdéle v napnutém stavu, jak to dopadne. 😉 Nejen, že jsem si celou cestu, v hlavě, zase zopakoval, ale byl jsem rád, že jste měli o vyprávění zájem. Také děkuji za všechny ohlasy, které jsem od vás dostal.

Mějte se hezky a teď bych si i já rád přečetl nějaký váš příběh, který jste prožili, nosíte ho stále v hlavě a rádi byste se o něj podělili. 😉

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice zápisky truckera se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s