Jak jsme vezli boty „Číňanům“. IV. část

Již čtvrtý den se vám pokouším zpříjemnit den vyprávěním, jak jsem se poprvé dostal s kamionem za hranice České republiky Nejprve jsme prožívali peripetie okolo nakládky a průjezdu ČR, pak jsme projeli Německo, Rakousko, až se dostali k Římu, do San Cesaera, kde prozatím naše putování končí, na parkovišti, kde čekáme na „Číňany“. Dočkáme se dnes vykládky a budeme moci pokračovat v naší cestě na jih Evropy?

Stále stojíme na parkovišti u San Cesaera a čekáme na naše „Číňani“. Pomalu se blíží poledne a už teď víme, že nestíháme nakládku, která by nás přesunula do Španělska, odkud je domluvena zásilka meruněk zpět do České republiky. Ve Španělsku jsem nikdy nebyl. Ani pracovně, ani jako turista. 😦 Michal se už hodinu snaží zjistit, jak to vypadá se zákazníkem, kterému vezeme zboží. Už tu dávno měl být. Říká se: „Čas jsou peníze.“ A v kamionové dopravě to platí dvojnásob. Když zůstane stát auto „zbytečně“ mimo území České republiky, stává se pro dopravce „mrtvým“ koněm. Šikovný dispečer dokáže „svoje“ auta koordinovat tak, aby měla co nejmenší prostoje a stále „vydělávala“. O tom by jistě mohl vyprávět kolega @pavlosji. Ale pak se setkáte se zákazníkem, který si myslí, že je „pán“ a všechny plány se rozsypou, jako domeček z karet. Jako v našem případě. 😦

Pozor! Něco se děje! Z tmavého BMW, které už přes půl hodiny stojí na parkovišti proti nám, někdo vystupuje. Otevírají se dveře u spolujezdce. Vystupuje z nich Asiat, v dobře padnoucím obleku, který byl jistě šitý „na míru“. Na očích sluneční brýle. Ale tady je mají všichni. I my. Dívá se směrem k nám. „To mě teda poser. Jestli takhle nevypadá mafián, tak už nevím, jak víc si ho mám představit.“, říkám Michalovi. Není čas na žádné legrácky, jde směrem k nám. Kdyby nás v tu chvíli někdo točil kamerou, muselo by být vidět, jak na něm oba „visíme“ očima. Možná nám i trochu lezou z důlků. Ještě, že máme také sluneční brýle, aspoň nám nevypadnou. 🙂 Asiat se zastaví před naším autem. V ruce má kus papíru a kontroluje registrační značku. Přechází ke dveřím řidiče a tiskne papír na okýnko. Výška okýnka mu dělá problémy, ale daří se mu to s vypětím sil. Michal kontroluje číslo, které je na papírku napsané. Kývne hlavou, že číslo souhlasí. Asiat jde zpět k BMW. „To si snad dělá prdel, ne?“, říká, pozorujíc jej, jak odchází. Dochází k autu, ale ne k místu spolujezdce, ale obchází ho k zadním dveřím. Je vidět jak sjíždí okénko. Asiat se naklání k vozu a něco říká dovnitř. Chvíli stojí v předklonu, asi se s někým domlouvá. Pak se narovná a vrací se k nám. „Ty vole, to by mě zajímalo, co to doopravdy vezeme.“, ptám se Michala. „To máš jedno, hlavně, ať už je to z auta venku a my jsme odsud pryč. Kdyby neplatili hned po vyložení zboží, tak se na to vyseru.“ Ano, výhodou těchto „zákazníků“ je, že do dvou hodin po vyložení zboží, má dopravce na svém účtu domluvenou částku za přepravu. Solidní zákazník. Mezitím Asiat přichází k našemu autu a říká: „FOLLOW ME“. „S těmi si asi moc nepokecáme.“, říká Michal a startuje.

DSC00420

Vyjíždíme z parkoviště a jedeme za našimi průvodci směrem do vnitrozemí. Snažím se zapamatovat, kudy jedeme. Kdo ví, kde skončíme a jak se budeme dostávat zpět. Můj orientační smysl není nejbystřejší, ale aspoň si pamatovat některé záchytné body. Zahradnictví, odbočka na Colonnu, serpentýny, „ty vole, kde to jsme?“. Netušil jsem, že v každé italské vesničce je tolik zatáček, že kdyby je narovnali, tak by musela být Itálie snad přes půl Evropy. BMW brzdí, z okýnka spolujezdce je vidět vystrčená ruka, která nám dává znamení, že musíme odbočit doprava. Michal si najíždí do protisměru, protože už ze silnice je vidět, že cesta je úzká. A fakt, že jo. Je úzká, že se do ní vejde kamion „jentaktak“. Pomaličku se suneme mezi malými baráčky. „Doufám, že vědí, že jsme trošku větší než oni. Jestli se to někde zlomí, tak je konec.“, uvažuje nahlas Michal. Zastavujeme před velkými železnými vraty. Když říkám velkými, tak opravdu velkými. Svoji mohutností sem ani nepatří. Za nimi je skladový areál. Z auta opět vystupuje „navigátor“ a snaží se nám vysvětlit, že se v areálu musíme otočit, vyjet ven a pak couvnout zpět, aby vrata návěsu byla na betonové ploše, před skladem. Uděláme, co nám naznačil. Když Michal couvá, Asiat mu ukazuje, kam až má couvnout. Vypadá to celkem komicky, muž v obleku, za několik stovek Eur, naviguje kamion. 😉 Rozpažuje ruce, stačí! Zastavujeme, vypínáme motor a lezeme z kabiny ven. Konečně se můžeme pořádně protáhnout. BMW vyjíždí z vrat ven. Mužík na nás houkne: „Just moment please.“ Umí anglicky, asi jako já. 😉 Zavírá velká vrata, slyšíme zamknout zámek a auto, které odjíždí. Jak stojím s roztaženýma rukama, tuhnu. Podívám se na Michala a vidím ho ve stejné pozici. „Co to kurva má znamenat?“, ptáme se skoro současně. Jsme zamčeni v nějakém areálu, někde u Říma a nemůžeme odtud.

DSC00421

Vedle je ještě jeden areál. I když tu stojí auta, nevypadá to, že by se tu někdo pohyboval. Když se nahýbám přes zeď, jak je to asi vysoko, pro případ nutného úniku, rozštěká se pode mnou pes. Okamžitě přibíhají další. „Tak tudy cesta nevede.“, říkám Michalovi, který se jde podívat, co se děje. Zapalujeme si cigaretu a přemýšlíme, co bude dál. „Nejlepší je chcípnout s plným žaludkem.“, vlévá optimismus do našich duší Michal. Za chvíli bude poledne, začneme si chystat oběd. Na plynový hořák stavíme konvici s vodou a do hrnečků sypeme kafe. „Ale je tu kurva krásně!“, komentuji okolní přírodu a výhled, který máme za zdí skladu. Kdybychom tu nebyli zamčení, tak by to bylo celkem fajn. Volám domu a vyprávím #mojezlato, jak je tu nádherně, jaká tu je příroda a jak se máme fajn. O „sračkách“, do kterých jsme se dostali, nepadne ani slovo. Jestli to dobře dopadne, budu ji o tom vyprávět doma. Na to je času dost.

Dopíjíme kávu, myjeme a uklízíme nádobí. Zapalujeme další cigaretu a nastavujeme obličeje jižnímu sluníčku. Je první únorový týden a sluníčko tady krásně hřeje. Po dvou měsících zimy, která panuje u nás doma, je toto příjemné zpestření. Fouká mírný vánek a my jsme jen v tričku. Z rozjímání nás vyrušuje zvuk přijíždějícího auta a zvuk odemykání zámků na železných vratech.

Konec IV. části

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice zápisky truckera se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s