Jak jsme vezli boty „Číňanům“. III. část

Vítám vás u pokračování vyprávění, jak jsem se poprvé s kamionem dostal do Itálie. V první části jsem vás seznámil, jak jsem k tomu dostal a jaké peripetie nás provázeli než jsme se dostali na hranice s Německem. Ve druhé části jsme projeli Německo, Rakousko a přes Brennerský průsmyk se dostali až do Itálie. Dnes dojedeme až do Říma a …

Začíná se stmívat, končí moje 4,5 hod. za volantem. Sjíždím z dálnice na parkoviště a zajíždím mezi ostatní kamiony. Zůstaneme tu do rána a pak dojedeme až k Římu, kde na nás mají čekat naši „Číňani“. Co jsme ráno zabalili na horní postel, teď zase vybalujeme. Děláme si něco k jídlu, vaříme kafe. I když už je celkem šero, je vidět okolní krajina. Když nestojíte na parkovišti ve městě, je scenérie všude vesměs stejná. Kopce, stráně, pole, louky. Sem tam nějaká stavba, v lepším případě je v dálce vidět svítící vesnice, nebo město. Po jídle myjeme nádobí, ukládáme jej zpět do schránky a chystáme se „na kutě“. Před spaním nesmí chybět film. Zase u něj usínám. 🙂

Vstáváme ještě za tmy, balíme a vyrážíme za naším cílem. Na dálnici skoro žádný provoz. Italové ještě spí, po dálnici se pohybuje jen tranzitní doprava. Miluju východy slunce na silnici. Znamená to konec noci, začátek nového dny. Oči přestávají být unavené, tělo se probouzí. Nejprve je vidět oranžový kotouč, jak se pomalu vynořuje za obzorem. Jak pomalu stoupá, začínají na krajinu dopadat sluneční paprsky. A pak se „Oskar“ vyloupne v celé své kráse. Paprsky pronikají skrze stromy, občas se schovají za kopec, nebo mostní konstrukci. Svět je kolem barevnější a veselejší. Je to, jako když přepnete z b/w na colors. 😀

DSC00413

Mezi Modenou a Bolognou, se na poslední chvíli všímám parkoviště, kde je několik desítek vozů Ferrari.Pro někoho, kdo viděl v životě, na vlastní oči, jedno, max. dva takové vozy, je to jako „zhmotnění“ zázraku. Vidět tyto vozy při vycházejícím slunci, je, je prostě „božské“. Vždyť co je větším symbolem Itálie, než auto se vzpínajícím se koněm ve znaku. 😉 Z toho zážitku jsem asi usnul, nebo se až do Říma nestalo nic mimořádného, protože se mi vybavují až vzpomínky, kdy jsme sjížděli z dálnice, platili mýto a mělo začít největší „dobrodružství“ naší cesty. 😉

Řím jen objíždíme a sjíždíme na San Cesaero. Hned za sjezdem má být pumpa, kde na nás mají čekat „zákazníci“. Ještě před sjezdem Michal volá do Prahy, že budeme za chvíli „na místě“. Instrukce zněla jasně: „Zastavit na benzínové pumpě. Zákazník přijde k autu a ukáže číslo CMR. Michal mu ukáže číslo plomby, schované v bezpečnostním pouzdře vrat návěsu a zákazník se ho doví ve chvíli, kdy budeme sjíždět z dálnice. Když obě čísla budou souhlasit, pojedeme za vozem „zákazníka“, do místa, kde bude zboží vyloženo. Na parkovišti nesmíme opustit kamion oba současně. Maximálně jen jeden, druhý musí zůstat zamčený ve voze.“ Hotová zápletka, jak ze  špionážního filmu. 😎

DSC00428

Jsme na parkovišti. Michal couvá tak, abychom viděli na příjezd k čerpací stanici. „Co teď?“, ptám. „Teď, teď si dáme DELI a budeme čekat.“, říká Michal, usmívá se a sahá do lednice pro tyčinky DELI. Pistáciovou, tu já mám nejraději. 😀 Pozorujeme „cvrkot“ kolem. Ač je únor, na jihu Itálie je celkem příjemné počasí. Sedíme v autě a čekáme. Auta přijíždějí a odjíždějí. Žádná známka toho, že by nás někdo čekal, nebo nás přijel vyzvednout. Už tu stojíme 30 minut. „Vydrž, čekání, to je úděl kamioňáka!“, žertovně mi říká Michal. Nic jiného nám ani nezbývá. Čekáme dalších 30 minut. Už jsem byl „očíhnout“ okolí. Vypadá to tu podobně jako u nás, jen tu nemluví česky. Svět se globalizuje, všechno si začíná být podobné jako vejce, vejci. Velké potravinové řetězce mají pobočky po celé Evropě. To samé platí o čerpacích stanicích všech velkých ropných společností. Vlastně všechny nadnárodní řetězce se roztahují po Evropě, Americe, po celém světě. Svět jim za chvíli bude malý a kam potom? 😮

Jak tak přemýšlím, zjišťuji, že, oba současně, sledujeme každé, aspoň trochu podezřelé auto, které jede kolem. „To je to vždy takhle?“, ptám se Michala. „Většinou ano. Jen když už se jede někam, kde se někdy vykládalo, jede se přímo na místo vykládky. Když je to poprvé, čeká se na zákazníka, který pak auto dovede na vykládku. Ale teď je to poprvé, co tak dlouho čekám.“, vysvětluje Michal způsob přepravy zboží pro italské „Číňany“. 🙂

Přijíždí černé BMW. Kouřová skla, dovnitř není vidět. Takhle nějak, podle amerických filmů, si představuji lumpy a mafiány. „Doufám, že to nejsou oni.“, říkám Michalovi. „Možné je všechno.“, odpovídá mi. BMW objede pumpu a odjíždí. Popravdě, ulevuje se mi. Michal volá do Prahy, jaká je situace. Zákazník již o nás ví, měl by se ukázat každou chvíli. Čekáme dál. Za chvíli další černé BMW. Zase kouřová skla. Nebo je to, co tady už bylo před chvílí? 😮 „Asi oblíbená varianta auta místních.“, říkám žertem. BMW zaparkuje na druhé straně parkoviště, přímo proti nám. Úsměv mi začíná tuhnout. Nic se neděje. Z auta nikdo nevystupuje. Vypadá to, jako by v autě ani nikdo nebyl. Když přeci v autě někdo sedí, tak se „vrtí“ a je vidět, jak se auto hýbe, ne? 😎

Konec III. části

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice zápisky truckera se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Jak jsme vezli boty „Číňanům“. III. část

  1. Pingback: Jak jsme vezli boty „Číňanům“. IV. část | zápisník jiproch

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s