Jsem unavený (bilance 41 let mého života)

Je mi 41 a jsem unavený. Někdo by mohl říct „životem“. Ale jak mohu být, uprostřed svého života unavený? Jak ale mohu vědět, že jsem uprostřed svého života? Nikdo neví, kolik času má vyměřeno na tomto světě?

Celek má dvě stejné poloviny. Ani jedna z nich nemůže být větší, nebo menší. Pak už to není polovina, ale větší, nebo menší část. Jediné co vím, tak že mám za sebou menší (studijní) a větší (pracovní) část svého života.

Studijní léta byla krásná. Učil jsem se pást koníčky, lézt po čtyřech, chodit, mluvit, poznávat barvy, geometrické tvary, lidi kolem sebe. Začal jsem říkat „máma“, „táta“, „papat“, „brm brm“, „tůtů“, „ee“ a další slova, se kterými si malý človíček vystačí v prvních letech svého života.

Začal jsem chodit do školky, kde jsem se učil žít v kolektivu. V kolektivu stejně „postižených“ dětí. Hráli jsme společně hry, chodili do přírody, poznávali kolektivně svět plný her a učení.

Přišla doba školní docházky. Poznání, že slova, která umím vyslovit, lze převést i na papír. Říká se tomu „psaní“. Znaky, ze kterých se skládají slova, mají různé tvary a různě se vyslovují. Ještě větším překvapením jsou počty. Jeden klacík a jeden klacík, jsou dva klacíky. Dvakrát dvě jsou čtyři. Malá násobilka, velká násobilka, mocniny, odmocniny, Pythagorova věta (dodnes jsem se ji nenaučil zpaměti) a další matematické výrazy.

Poznání literatury tehdy pro mne nebylo tak fascinující, jako dnes. Psaní čtenářského deníku a čtení povinné literatury, bylo pro mne utrpením. Utrpením, které brzdilo lítání venku, lumpárny s kamarády, bitky mezi sídlištními „tlupami“, poznáváním blízkého i dalekého okolí bydliště. Výlety na kole, mnohdy spojené s kaskadérskými kousky, kdy jsem se domu vracel s „osmičkou“ na kole, v lepším případě roztrhaným oblečením.

Fyzika, chemie, přírodopis, dějepis, učení, které mě nebavilo, ale aspoň jsem věděl, o co tam jde. A také první lásky. Dopisy psané pod lavicí a posílané „lásce mého srdce“. První pusy, které znamenaly víc kamarádství, než citový vztah. A v sedmé třídě nesměla chybět biologie s rozmnožovacími orgány muže a ženy. Školní docházku jsem ukončil v osmé třídě (tehdy byla osmiletá povinná školní docházka) se zjištěním, že končí dětská léta a otevírá se mi svět. Svět dospělosti. Jo, kdybych tenkrát věděl, co vím dnes!

Střední škola, vlastně odborné učiliště, ale zakončené „skoromaturitou“, co to tedy je? Jako správný dělník jsem nastoupil do učení v ČKD. Byl jsem rozhodnutý stát se dělnickou třídou a budovat stát. Také jsem se tak choval. Poctivě jsem se učil a stal se ze mne vrcholový sportovec. „Když nedobudu svět svým dělnickým umem, tak se do něj proskáču!“, rozhodl jsem se a začal jsem „atletit“. A šlo mi to. V konkurenci tří závodníků jsem se stal halovým mistrem Prahy v trojskoku. Dokonce jsem se se svými výkony dostal do Tréninkového střediska mládeže a mohl za státní (dělnické) peníze absolvovat zimní i letní soustředění. Jediné co mě mrzelo, že jsem nikdy nedostal fosforově barevné tretry Adidas. Moc jsem po nich toužil, byly totiž symbolem vrcholových sportovců.

Všechno jednou končí. A tak na konci učení skončila i moje éra sportovce. Bylo mi osmnáct a nastoupil jsem do svého prvního zaměstnání. Stal jsem se Mechanikem elektronických zařízení. Dodnes nevím, co to mělo být. Běhal jsem po kancelářích spojeného království ČKD a vyměňoval, čistil a pokoušel se opravit veškerou kancelářskou techniku. Byla to krásná doba. Ráno jsem dostal seznam míst, která musím navštívit, brašnu s nářadím a náhradními díly. Udělal jsem si řidičák a dostal jsem k dispozici služební vozidlo Škodu Favorit. Práce to byla úžasná, kam jsem dorazil, tam jsem předvedl některé z kouzel, které nás naučil náš „soudruh“ profesor. A tak jsem plynule přešel z menší (studijní) do větší (pracovní) části svého života.

Vydržel jsem to tři roky. Jeden čas ze mě byl i podnikatel. Jak rychle jsem začal, tak rychle jsem skončil. Poznal jsem, že tudy cesta nevede. Mezitím jsem se pokoušel o maturitu, plnohodnotným dokončením střední školy. Zkoušel jsem i studovat cizí jazyky. Tehdy bylo „in“ navštěvovat nějaký kurz vedený rodilým mluvčím. Co bych neudělal pro svoji maminku. 😉 Ani jedno se mi dokončit nepodařilo. Začal jsem hledat nový smysl svého života.

Co zkusit štěstí za volantem?“, řekl jsem si a stal se kurýrem převážejícím denní tisk z pražské tiskárny na Moravu. Tehdy se teprve stavěla tiskárna v Olomouci, tak se veškerý denní tisk vozil z pražských tiskáren. Šestkrát týdně na trase Praha-Brno-Prostějov-Přerov-Ostrava a zpět. Byla to ohromná zkušenost, za kterou jsem vděčný, ale „otročina“ první třídy. Za ten rok jsem najezdil skoro 250.000km. Déle už to vydržet nešlo. Mezitím jsem se oženil a #mojezlato mi sehnala práci v Nemocnici Na Bulovce. Na dlouhých 13 let jsem se stal řidičem sanitního vozu. Mám na to dokonce papír podepsaný hlavní sestrou Záchranné služby hl.m. Prahy Petrem Hejdukem. Tím Petrem Hejdukem, který byl členem legendární hudební skupiny Olympic. Převážel jsem pacienty po areálu nemocnice i mezi nemocnicemi. Byl jsem u toho, když Bohumil Hrabal vyskočil (vypadl) z okna pokoje ortopedické kliniky. A mnoho dalších osobností kulturního, ale i politického života jsem „měl“ na nosítkách.

V nejlepším je třeba přestat“ a odešel jsem z nemocnice. Volantu jsem zůstal věrný, jen velikost vozidel se začala zvětšovat. Nastoupil jsem k německé logistické skupině GEIS. Nejprve jako řidič „dvanáctituny“ a po roce se mi splnil klukovský sen a stal jsem se „truckerem“. Začal jsem řídit kamion. Sen, snad, každého kluka, hned po tom, být popelářem. Za těch pět let, co sedím „tak vysoko, že mám nohy tam, kde ostatní řidiči hlavu“, jsem najezdil dalších 250.000km. Když připočítám roky ježdění se sanitkou a co najezdím soukromým vozem, pomaličku se blížím k hranici 1.000.000km. Kdo ví, jestli jsem jej už nepřekročil. Kdybych hodně hledal, obrátil byt a dům rodičů „na ruby“, možná by se mi podařilo dát dohromady přesnější číslo.

Viděl jsem na silnici snad všechno, co vidět lze. A popravdě, jsem z toho unaven. Ne fyzicky, psychicky. A to je horší. S každým příchodem zimy, si říkám, jestli by mi nebylo lépe někde v kanceláři. Bez stresu, co se zase na silnici odehraje. Ale pak vyjde sluníčko nad zasněženou krajinou a já vím, že nic takového bych v kanceláři neviděl. Po zimě přijde jaro, všechno se začne zelenat. Stromy pučí, v polích jsou vidět nová mláďata polní a lesní zvěře. V létě je nejkrásnější pohled na zapadající a vycházející sluníčko. Na podzim se listí barví do hněda, opadané pokrývá silnici, den se krátí, silnice se začínají „vylidňovat“, svět se chystá na příchod zimy.

A tak to jde rok za rokem. Sedím za volantem už 20 let a ani jednou jsem nezalitoval, že jsem se rozhodl pro takový styl života.

Nikdy, nikdy nelitujte žádného rozhodnutí, které provedete. Čas nelze vrátit. Naučte se radovat z každé chvíle, která přichází, kterou prožíváte. Vzpomínejte jen na to hezké, co jste prožili. Poučte se ze svých chyb, snažte se naslouchat starším, zkušenějším. I vás jednou bude někdo poslouchat a učit se z vašich znalostí.

Hezký den 🙂

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem, zamyšlení se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s