Máte v šuplíku také vzpomínky?

Když jsem si nedávno zapisoval do bloku každodenní myšlenky a postřehy, které jsem později vydal jako Zápisník závisláka, narazil jsem na rok starý zápisek, který jsem nikdy nepublikoval.

*****

Vzpomínky na minulost

Když jsem v noci s #mojezlato čekal v Nemocnici Na Bulovce, na úrazovém oddělení ortopedické kliniky, začala se mi vybavovat doba, kdy jsem zde pracoval. Ne přímo na ortopedii, ale jako řidič sanitky Nemocnice Na Bulovce. Tehdy to ještě byla Fakultní nemocnice Bulovka. O statut fakultní už přišla někdy před rokem. Pořád lepší, než kdyby byla městská, tak jako se o tom uvažovalo, společně s Thomayerovou nemocnicí.

Je to už pět let, co jsem z Bulovky odešel. Za celou tu dobu jsem ani jednou nezalitoval, že jsem se pro odchod rozhodl. Popravdě, odchod to nebyl zrovna lehký, ale ani se nekonalo žádné přemlouvání, ze strany vedoucího autodopravy, abych zůstal. Co bych také asi mohl čekat, po třinácti letech, že? Nehledě na to, že jsem se pro spoustu lidí stal tím, který vidí do jejich karet, zná mnoho ze zákulisí a je potencionální hrozbou pro jejich kariérní budoucnost. Tenkrát jsem to tak nevnímal, ale čas ukázal, jak se měly rozdat karty.

Od chvíle, kdy jsem se rozhodl odejít, do samotného ukončení pracovního poměru, uběhlo pouhých čtrnáct (14!) dní. 😮 Ano, tak krátká doba stačila, abych třináct let vzpomínek nechal za zavřenými dveřmi a aby tím skončila jedna etapa mého života. Pracovní poměr ukončen dohodou, pracovní věci odevzdány, vyklizeny všechny skříňky a skříně. Předáno auto, tankovací karta a klíče od sanitky vedoucímu provozu. Obsah mých třinácti let Na Bulovce se vešel do dvou papírových beden. 😦 Ještě dnes mám doma v komoře jednu bednu, ve které přechovávám několik vzpomínek na tu dobu.

Nemohu říct, že na tu dobu vzpomínám ve zlém. Jak se říká, to špatné odnesl čas a vzpomíná se jen na ty hezké chvíle. Na Bulovku jsem nastoupil hned po svatbě. #mojezlato zde již pracovala nějakou dobu a vlastně mi toto místo „sehnala“. Na Bulovce také vyrostli oba naši kluci. Jako malí se mnou jezdili po areálu v sanitce. 🙂

Za třináct let se člověk seznámí se spoustou zajímavých lidí. Pamatuji pacienty, které jsem převážel po odděleních, na vyšetření, do jiných nemocnic i pět let. Viděl jsem zrození i úmrtí. Mnoho osudů, hořkých i sladkých. Zrození „pánů doktorů“, ale i pády na úplné lidské dno. Viděl jsem budování a vznik nových oddělení a pavilónů, která se stala špičkovým pracoviště v Praze, ale i celé republice. Ale i jejich uzavírání. To jsou vzpomínky, které mi už nikdo nevezme.

Když vidím lékaře, kterého jsem poznal, když nastoupil do nemocnice po absolvování lékařské fakulty a dnes je z něj uznávaný odborník, vedoucí lékař, primář, dokonce i přednosta oddělení, říkám #mojezlato nebo klukům: „Toho jsem znal, když nastoupil. Bylo to správné ucho a byla s ním legrace. Teď je z něho faktický pan doktor.“ Dnes už mne odchod z Bulovky nemrzí, ale tenkrát jsem to dlouho nemohl překousnout. Když se mne #mojezlato ptá, jestli bych se vrátil, ihned odpovím NE!

*****

A co vy, máte v šuplíku také vzpomínky?

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice takhle mi tu žijem se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s